Jiné město ...

Když jsem plánovala výlet do bledulového království,

vůbec jsem nedoufala, že se ocitnu ještě nenáhodně v jednom městě,
které patří alespoň podle mě, k jedněm z nejkrásnějších u nás.
 Navzdory mým zvyklostem vás tedy zvu zase po čase,
tentokrát místo lesa zase mezi staré domy,

do pohádkového města Telč...

Když jsem tady byla naposledy,
slunce pálilo vysoko,
nebe bylo modré jako dnes,
zámek i zámecká zahrada byli na svém místě,
vše bylo vlastně úplně stejné,
až na ten pocit, který byl naprosto odlišný už od prvního kroku ...

Všude bylo cítit sice jaro ve vzduchu,

ale to zvláštní prázdno a ticho bylo snad i slyšet.

Snad jen ptáci, jako jediní zámečtí nájemníci, 

se snažili vdechnout víc života do probouzejícího se parku

a spolu se sluncem tam vytvořili neskutečnou atmosféru tomu místu,

tomu okamžiku...

Když jsme vstoupili na náměstí,

ten pocit prázdna a "jinakosti" byl hmatatelný,

protože kdo v tomto městě kdy byl,

nikdy je neviděl bez aut a už vůbec ne bez lidského mravenčení... 

Tohle město je skvost,

jeden dům dokonalejší než druhý,

co pohled, to skvost...

Tahle podloubí, tolik typická pro spoustu měst v jižních Čechách,

fenomén který nemá asi ve světě obdoby,

možnost projít se jím a nečekat na záběr bez lidí...

Právě tady jsem si uvědomila,

zase jednu důležitou věc,

že ta přání se nám lidem, vážně plní,

možná ne hned,

ale s odstupem času vždycky...

Vždycky jsem říkala,

že fotím raději v přírodě,

protože pokud chci zachytit atmosféru místa,

nejlépe je to bez lidí

a v lese nebo na poli je to jistota...

To jsem ale netušila,

že přijde okamžik,

kdy zachytím i města, ulice,

místa běžně plná lidí,

jako mávnutím téměř bez života...

Tedy až na pár výjimek,

jako třeba tenhle pán,

který navzdory plíživým obavám z toho co bude

a smí se a nesmí,

vyšel před svůj dům a svou odpolední kávu si dal na skoro prázdném náměstí.

Počítám, že i pro něj byla ta káva výjimečná,

protože kdo by si pomyslel, že jde při ní usnout na jarním slunci,

dokonce uprostřed telčského náměstí...

Tak nakonec i díky tomuto zvláštnímu pánovi a jedinečnosti této chvíle,

se mi snad podařila zaznamenat i mezi domy atmosféru výjimečnosti...

Vždycky když vidím tahle náměstí,

myslím na lidi, kteří v nich žili a žijí,

jací jsou, jaké mají starosti,

od kdy tam bydlí,

proč zrovna v nich?

Jestli by měnili a jestli někdy zatoužili také po tichu,

po prázdném náměstí,

kdy konečně budou mít pod okny ticho?

Snad všechno kolem je dílem přání, která se splnila právě teď,

všem těm, kteří aspoň jednou pomysleli na co kdyby...

Možná, kdo ví,

třeba všechno, čím teď všichni procházíme,

je třeba jen plnění části snů, představ,

možná ukázka toho,

jak by mohlo být, kdyby se všechna přání plnila.

Ne vždy je to dobře,

ne vždy všechny naše představy jsou správné,

ne vždycky bychom měli jen chtít bez přemýšlení...

Snad je na čase některé věci přijmout,

možná se nesnažit příliš rozumově pochopit,

proč teď a proč nám,

nám všem...

 Všechno co se nám v životě děje, záleží jen na našem úhlu pohledu.

Takže možná je na čase.

 jít na všechno úplně jinak, jinak, než kdykoliv před tím...

Přeji nám všem, ať v téhle nelehké době,

neztrácíme naději na světlo na konci tunelu,

Ať dokážeme znovu najít smysl naší cesty v životě,

abychom znovu dokázali najít každý den alespoň jednu maličkost,

která je tím světlem,

abychom využili  možnost nikam nespěchat

a dokázali si vychutnat sílu okamžiku.

To, že nejsme třeba právě teď sami,

že cítíme lásku a sounáležitost,

také to, že máme možná více času, 

než jsme si kdy vysnívali,

že jsme konečně zpomalili,

spoustu věcí si uvědomili

a hlavně že jsme pořád většina zdraví...

Tohle vážně není v životě málo,

ne každému je to přáno,

takže možná i za tohle by stálo za to poděkovat

každý den

a nejen v téhle zvláštní době...

Opatrujte se a častěji možná poděkujte,

vždycky a denně je vážně za co...

Můžeš se strachovat ohledně budoucnosti

nebo můžeš přijmout tu velkou změnu, která přichází,

jako novou výzvu.

Je jen a jen na tobě,

jakou cestu si vybereš ...

❤