motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

úterý 24. března 2020

Jinak se nadechnout ...


Člověk míní, život mění-
mockrát mě tahle věta napadla v poslední době...


Taky jsem měla touhle dobou sedět v práci
a pomáhat lidem plnit sny o jejich volných dnech a dovolených.
Sny plnit jiným nemůžu a Bůh ví, jak a jestli zase kdy budu vůbec moct.
A tak nabírám energii kde se dá, podobně jako všichni v téhle době,
aspoň občas prchám zase tam,
kde to pomohlo vždycky...
Tak vás zvu, kdo to máte daleko do ticha, do míst,
kam i teď můžeme, kde i na chvíli se můžeme dokonce na tu krásu zase usmát
a je to i vidět...



Když jsem v mrazivém větru, ale se sluncem nad hlavou procházela lesem,
uvědomovala jsem si postupně zase spoustu věcí.
Že je to zvláštní,
ale fungující takto odnepaměti,
že si mnohdy v životě uvědomíme co skutečně máme,
až to ztratíme...



Přesně jako v tomto okamžiku,
kdy nám kus látky přes pusu vezme možnost úsměvu třeba do slunce
nebo jeden na druhého...


Když jsem vypočítávala v duchu,
jaké nevýhody má tenhle nový lidský doplněk přes pusu,
bylo toho vážně dost...


Že nám brejlovcům navíc bere dokonce místy i možnost vidět
a to jako fest
a to nemusíme přitom ani funět do kopce.
A mlha přede mnou, mlha za mnou je rázem a kdykoliv,
samozřejmě a hlavně, když se to nejméně hodí...

 

Že díky tomuhle pásu přes půl obličeje nejde vůbec rozeznat snad vůbec nikoho
a pokud nezíráte člověku přímo do očí,
máte celkem nulovou šanci ho bez oslovení poznat.
Ale hlavně to, že se na nikoho nemůžu usmát,
 je pro mě vážně dost zásadní problém...


A to jsem se nedostala k tomu nejdůležitějšímu-
že volně se nadechnout, je totiž vážně k nezaplacení...


Ale některé výhody to jiné dýchání jistě má,
tak třeba my ženské ušetříme za rtěnky,
nebo kuřáci neutratí tolik za cigarety,
že když je vítr a mráz,
tak vám nefouká až do žaludku... 




 Nebo když se na někoho šklebíte,
tak z těch očních škvírek to nejde dost dobře vyčíst.
Takže nakonec je i dost věcí,
které se jako plusové dají najít nyní i přes roušku...



Ať už to všechno kolem nás bereme tak či tak,
zase máme možnost volby,
vidět plusy,
nebo mínusy,
co nám tahle situace dává,
nebo co nám bere... 



Když jsem tak pochodovala sama uprostřed údolí,
zjistila jsem a děkovala,
že jsem vlastně ve výhodě oproti těm, co musí být třeba v práci,
nebo těm, co musí být uzavření ve čtyřech zdech doma, v nemocnici, nebo kdekoliv...



Já mám obrovské štěstí,
jsem zdravá,
můžu vidět všechnu tuhle jarní krásu na vlastní oči
a i přes roušku přes pusu mi je dána možnost,
dýchat čerstvý vzduch až do plic...



Tohle je vážně strašně moc...


Ač máme všichni problémy,
ač nás ještě spousta těžkého čeká,
věřím, že právě tím, jaký přístup ke všemu zvolíme
a jakou cestou půjdeme,
tak snad všichni i ty jiné nádechy zvládneme.
Přeji nám to všem vážně ze srdce...

A co vy a pohled na svět nyní,
bez roušky i s ní?



Zdraví není vším, ale bez zdraví je všechno ničím...


30 komentářů:

  1. Hani, zdraví i tobě - poslední dny jsou myslím příležitost, abychom si uvědomili, jak je důležité.
    Já doufám, že období rouškové nějak překonáme a zase se volně nadechneme úplně všude.
    Díky za procházku (já z home office dneska "prchla" aspoň na chvilku do nejbližšího parku, na sluníčku bylo krásně i s rouškou :))
    Hezký dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, děkuji za za další povzbudivá slova od tebe.
      Taky přeji hlavně pozitivní myšlenky a zdraví pro všechny.

      Vymazat
  2. Mám to štěstí, že les mám jen přes cestu. Takže někdy jen krátká procházka, někdy delší, ale vždycky je to zpříjemnění současných dní.
    Klidné dny ve zdraví, Hanko!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, ten les je veliká výhoda, děkuji za to denně, že i já to mám jen pár kroků. Myslím na všechny, kteří právě tu možnost nemají.
      Měj se co nejlépe a buď zdravá.

      Vymazat
  3. Haničko, hezky si hrnula dobu rouškovou. Je to veliká změna. Na home office jsem zvyklá, bude mi chybět cestování a v první řadě lidské kontakty. Prostě obyčejný kafe s těmi, se kterými si ho chci dát a chvíli prostě jen klábosit. Ale nereptám, snažím se, vařím, peču, šiju a modlím se za všechny nemocné...
    Měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, moc děkuji za milá slova, vím, jsme na tom všichni stejně, všichni to zvládneme, neb musíme.
      Opatruj se, zvládej všechno ve zdraví.

      Vymazat
    2. Já mám taky už jenom home office :-) . Podnikám a po Novém roce jsem "pustila" kancelář a zařídila jsem si virtuální sídlo firmy a pracuju z domu. Mně to tak strašně vyhovuje. Nemusím nikam jezdit, když nemám nějakou schůzku ve městě, ušetřím peníze za nájem, takže pohoda :-) .

      Vymazat
  4. Haničko, v téhle době je to úžasně inspirativní a jemné čtení plné podpory nás všech. A my všichni tohle teď přesně potřebujeme, ikdyž si říkáme, že to zvládneme, tak tohle.. to by měl číst každý. Děkuji za milá slova.
    Markéta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky za zastavení tady, jsem ráda, že aspoň na chvíli můžu přenést i vaše myšlenky jinam.
      Vždyť těch fajn okamžiků je nám tak potřeba. Mějte se co nejlépe, hlavně si opatrujte zdraví.

      Vymazat
  5. Hani, máš pravdu. Taky mám štěstí, že jsme zdraví, v podstatě sedíme doma a koukáme na bednu, ale i tak mi z té situace není dobře a těším se, až to bude za námi. Měj se hezky, D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, to zdraví je vážně nejvíc, všechno ostatní se pak zvládne.
      Takže pevné zdraví a víru v lepší dny.

      Vymazat
  6. Hani, moc krásně jsi to napsala. Jsem vděčná za zahradu, i když počasí mi moc nepřeje, ale každá chvilka venku je fajn. Krásné dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, není nad to vážit si toho, co máme a co jsme mnohdy brali jako samozřejmé.
      Buďte zdraví a ať je vám co nejlépe.

      Vymazat
  7. Hani, je to situace pro nás všechny velmi nezvyklá, ale poprat se s tím musíme všichni. Tvé krásné zachycení přírody jsem si užila, mám to tolik ráda. Také chodíme do lesů, na louky, po lesních cestách co to jenom jde. Tam myslím roušky na puse mít nemusíme, jenom kdybychom se blížili navzájem s jinými pocestnými. Musíme to zvládnout, nic jiného nám nezbývá. Potrvá, než si zajistíme na tento vir imunitu.
    Opatruj se.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, děkuji za milá slova, jsou tak moc potřeba. Vědomí, že jsme na tom všichni stejně. Věřím také, že všechno zvládneme, bude dobře, určitě.

      Vymazat
  8. U mně žádná změna. Já si v této situaci přijdu tak trochu jako král. Jsem zavřená doma dva roky. Dva roky pofňukávám, že nemůžu nikam jet, jít. Nemám pořádnou práci a tak. Ale teď, teď nefrfňám, jsem ráda,že mám doma děti a nejsem sama. Akorát mě právě štvou lidi,co frfňají. Každému říkám, že neumřou, že si akorát uvědomí jiné hodnoty života, kterých si budou potom vážit a nebudou je brát jako samozřejmost. Na prvním místě,ale je a bude vždy ZDRAVÍ, od něj se totiž odvíjí všechno ostatní. Jinak co se týče roušek. Mám k tomu šílenou averzi. Chudák manžel v tom musí sedět 8,5 hodiny v práci. Špatně se mu v tom dýchá,tak jen doufám, že k různým alergiím si nepřidělá ještě náběh na astma nebo jiný nepříjený problém. Já roušku tady u nás nenosím. Nikde nikdo, jen pole, les a lesní a polní zvěř.
    Tak hezké rouškové dny.
    Danča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dani, moc hezké řádky, Pod všechno se podepíšu, až si uvědomí většina, co je v životě nejvíc, život se vrátí do "normálu". Až lidi přestanou myslet jen a jen na sebe, až pochopí, že zdraví není jenom fráze, že je to vážně nejvíc.
      Měj se taky co nejlépe, dávejte na sebe pozor všichni doma.

      Vymazat
  9. Hani, krásně jsi to napsala. Obdivuji všechny, co mají roušky na obličeji dýl, než my, co je máme jen na dobu nezbytnou. Dvakrát jsem s ní byla nakoupit a je to děs, přesně jak píšeš, mlží se mi brýle a když si je sundám, tak zase nevidím na texty na zboží, jako datum spotřeby atd. Ale nestěžuji, jen opravdu smekám před všemi ostatními, co je musí mít neustále.
    V současnosti si procházek v přírodě vážíme a užíváme víc, než kdy jindy. Já se teď smím procházet jen na zahradě, ale i za to jsme vděčná. .o)
    Hani, přeji klidné dny a snad ty roušky nebudeme muset nosit až do Vánoc.:o) D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, cítím to s rouškami stejně, ale je to maličkost proti tomu, co můžeme udělat, aby bylo brzy zase lépe. Opatruj se, chraň si zdraví a dělej to, co tě těší.

      Vymazat
  10. Hani, to musela být teda nabíjející až ozdravná procházka. Myšlenky se ti doslova valily. Souhlasím s mnohým, co jsi napsala. Tak jen, držme se ještě! Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivi, přesně jak píšeš,že moci vyjít ven i s rouškou je to jako balzám na duši. Jsem ráda, že jsem potěšila i tebe.
      Dávej na sebe pozor a buď zdravá.

      Vymazat
  11. Krásné nadechnutí.
    S rouškou se peru. Dusím se....alergie přítěží.
    Musíme vydržet. Všichni.
    Opatruj se.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, děkuji za doprovod, vydržíme to, jsme na tom všichni teď stejně. Opatruj se taky a buďte pořád zdraví.

      Vymazat
  12. Anonymní26 března

    Haničko, jako vždy, tvé fotky mě potěšily.
    Tentokrát mi připomněly cestu z Čížova do Hardeggu ( nejmenší rakouské městečko ), kdysi jsme byli zjara na krátké dovolené ve Vranově n.D. a tamní cestička lesem k Dyji byla tak voňavá a barevná, koberce jarních květinek, od jihu stráně vyhřáté a co myšlenek se při takovém výletu vyrojí.
    Moc ráda k tobě chodívám. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko milá, cestu znám, je tam krásně a lužni lesy v Podyjí jsou dokonalé
      Jsem ráda, že ses se mnou prosa a zavzpominala. Dávej na sebe pozor a buďte zdraví.

      Vymazat
  13. Krásný citát. Krásné povídání.A les je léčitel. To je známo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se Vám u nás v údolí líbilo. Mějte se co nejlépe a hlavně ve zdraví.

      Vymazat
  14. Upřímně, doběhlo mne to.
    Potřebuji daleko více svobody a rozhodování než jsem si vůbec mohla uvědomit. Potřebuji lidi, aniž bych si to chtěla připustit a chybí mi pospolitost, kontakt, objetí. Vlastně to jde mimo mne a není to a chybí to.
    V práci je to tak psychicky náročné, bojím se každého dne, kdy budu muset zavřít, kdy budou lidé bez obživy a jak dlouho.
    Mí přátelé se už bojí, že své maličkaté obchůdky ani neotevřou a čím se budou živit.
    Mnoho otazníků, žádné odpovědi, bolest, strach a nejistota.
    Tvé fotky jsou opět o pohledu člověka za optikou, svobodné, volné a bez hadru na obličeji.
    Děkuji, mnoho svobody nám nezbylo, tohle je svěží a od srdce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simi, přiznám se, mě taky a ne jednou...Všemu rozumím, co tady zmiňuješ, mám to stejně. Taky mi chybí spousta věcí. Ale hlavně mi chybí lidská blízkost, úsměv, život za bránou domu...Taky mám obavy, snažím se nemít strach. BUdu řešit, až tzo přijde, naordinovala jsem si to tak...
      Přeji si jediné, ať si uchováme zdraví. Ať konečně všichni pochopí, že musíme být důslední a je vážně na čase nemyslet jen a jen na sebe, že nejde o mě, ale jde o tebe, o tebe, i o tebe...
      Přeji hlavně zdraví a pak sílu v pozitivní myšlenky...

      Vymazat

Děkuji moc za váš čas a chuť, přidat mi sem i pár řádků ...