V pravý čas ...

Někdy člověk musí ujít dlouhý kus cesty aby zjistil,

že ty nejlepší přání a okamžiky má vlastně na dosah.

Miluji slunce,

východy i západy mě nikdy nepřestanou udivovat

a celý život si přeji,

být tomuto každodennímu zázraku aspoň občas blízko...

A když se mi podaří a uvidím vstávat slunce,

nebo zaznamenám ten okamžik, kdy se ukládá k spánku,

vždycky je mi tak nějak lépe na duši...

Možná jsem pro někoho divná,

možná mě prostě jen potěší obyčejné věci,

ty nejlepší totiž máme denně na dosah...

Pochopila jsem, že stačí občas třeba jen udělat krok mimo vyjeté koleje,

nebo se na věci podívat prostě jen jinak,

nebo když selže všechno a nemáte sílu na nic,

stačí jen dát ruce do klína,

přát si a nechat všechny věci plynout...

A pak se může stát,

že se i přání plní,

vlastně sama, bez našeho přičinění,

že mnohdy nemožné, 

máte najednou na dosah...

Přesně jak třeba právě svítání,

za kterým se roky honím,

najít místo,

kde bych je měla na dosah,

kdykoliv...

Kdysi jsem ho měla možnost zaznamenat každodenně,

jen pro mě nebyl důležitý,

stejně jako spousta věcí a událostí,

které časem zevšední,

pokud si jich nevážíme,

nedokážeme je ani zaznamenat...

Muselo spoustu let přejít,

musela jsem si toho  asi spoustu odžít,

abych mohla dostat tento, pro mě dokonalý každodenní dárek...

Protože právě teď, po spoustě let,

mám tento každodenní zázrak na dosah...

Vždyť nejlepší vzpomínky v životě většinou máme na dobu,

když jsme byli malí a bydleli doma,

jen jsme na ně mnohdy zapomněli...

Tak přesně tady,

blízko mrakům a nad slunečnou postelí,

mám tento zázrak zrození nového dne možnost zaznamenat...

Po letech,

zase jako kdysi...

Takže mohu konečně vítat ranní slunce a nikam nemusím běhat,

slunce je mi blíž a to není pro mě vůbec málo...

Tak přeji i Vám spoustu slunce do tváře

a sny co se jednou splní...

I malé světlo dokáže ukázat člověku tu pravou cestu pro něj...

❤