motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...
Zobrazují se příspěvky vyhledané k dotazu rosa coeli v pořadí podle relevance. Řadit podle data Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky vyhledané k dotazu rosa coeli v pořadí podle relevance. Řadit podle data Zobrazit všechny příspěvky

neděle 9. června 2019

Růžovou cestou do minulosti...


Když jsem vás minule vedla kolem růžového království,
slíbila jsem vám, že se sem vrátím
a já vám povím, kde takovou krásu najít...


Tuhle cestu jsem měla v hlavě už dlouho,
jen asi až teď přišel zase její čas,
v pravou chvíli, v pravý okamžik,
tak jako všechno v životě...
Já chtěla původně vidět jen město z ptačí výšky,
město, kde na vás minulost dýchne skoro na každém místě.
Místo spjaté s vinařstvím,
křesťanstvím, židovstvím,
známé svým zámkem
a hlavně místem s neopakovatelnou energií-
Klášterem Rosa coeli,
kdy dnes už i vím, proč asi nese právě hrdě název Růže nebes ...
Vítejte se mnou na cestě kolem Dolních Kounic...



Slunce tentokrát pálilo už ráno a já se vydala až nahoru nad město,
až nad řeku,
až tam, kde se zastavil čas úplně, už kdysi...


Vstupte se mnou do míst,
kde neřešíte nic,
jen tam stojíte a vnímáte nekonečno
a přesto, ubíhající čas kolem,  jako by se tady zastavil.


Našlapovala jsem jen lehce vysokou trávou,
mířila ke kamenným svědkům osudů desítek životů,
spjatých s tímto místem, s tímto městem, kdysi...
   

Neskutečné místo,
obrovské množství emocí,
kdy se mi najednou začaly koulet velké slzy po tváři,
já tam jenom stála v tom poledním slunci a dívala se na nápisy,
kterým rozumí jen vyvolení...


Vnímala jsem jen desítky kamínků položených na náhrobcích,
 pro koho jsou určené,
kdo je sem položil
a proč...


 Mmch.víte, že tyhle kamínky jsou místo kytek,
místo čehokoliv živého a můžete je vidět jen na židovských hřbitovech?
Pradávný zvyk z doby putování do Egypta,
kdy v poušti je možno najít jenom kamení...


Chvilku jsem se zastavila,
abych se mohla na svoji klikatou cestu vrátit 
a pokračovat v tomto letním dni.
Cestou lemovanou růžemi
a pralesem akátů,
co tady voněly tak,
až se z toho hlava točila...


Když jsem míjela poslední akáty,
otevřely se přede mnou nekonečné lány vinic
a milované kopce Pálavy v oparu v dálce, jako bonus...

Pár hodin jsem šla touhle moravskou krásou,
kde nekonečné lány vinic se řádkovaly po obou stranách cesty
a plané obrovské keře růží ji jen doplňovaly ...





Šla jsem nahoru a zase dolů, až k řece milované,
tentokrát Jihlavce,


abych pak vystoupala v pravé poledne tam, 
kam jsem hlavně dnes chtěla...


Tak pojďte se mnou, 
od sv. Antonínka nakouknout na tu krásu z ptačí výšky, zase z druhé strany ...
  

Napravo řeka a naproti místo začátku mé cesty ráno,
nalevo pálavské kopce a v popředí zámek a pod ním-
unikátní Rosa Coeli a slunce na jeho průčelí,
co na takovou dálku bylo asi zase jenom pro moje oči...


Tak snad aspoň tuhle bílou dominantu na úplném vršíčku nad městem,
se mi sem podařila dát tak,
jak byla...


Tady si sednout,
nechat všechen obyčejný život pod sebou
a vnímat jen slunce a ticho,
tohle bych přála každému z vás...
Tak aspoň jako bonus jeden dárek
co na mě a teď pro i vás, za lavičkou čekal-


Vím, není tentokrát kamenné, není symetrické,
není úplné,
ale které ze srdcí dokonalé je?
Tak ještě  naposledy pohled na město tentokrát s vůní bezu
a pak už pěkně zadní cestou,
sestoupat dolů do ruchu obyčejného dne, obyčejného města...



Poslední otočka k bílému kopečku
a jsme u cíle...


Vlastně až tady, zase dole,
u řeky, u tohoto dokonalého popoledního zrcadlení.
Takže tam v cíli, jsem zase tradičně poděkovala,
za možnost tady být,
vidět všechno, co jsem si vysnila
a spoustu věcí, co na mě čekalo jako bonus,
za růžovou cestu na kterou už nikdy nezapomenu...
 A dnes zase moc děkuji vám všem,
kteří jste se v tom horku měli chuť projít zase se mnou...


Jediná cesta, jak být skutečně šťastný,
je jít životem podle sebe...

❤

středa 29. srpna 2018

Noční Růže nebes ...

Dnešní výlet bude jiný, než na co jste u mě zvyklí...
Zvu vás spolu se mnou na jedno mystické místo,
které je opředeno legendami.
Kde někomu je zde dobře, tak jako mně
a někdo sem jít ani nemůže-
vítejte po čase opět v Dolních Kounicích, v klášteře Rosa Coeli- Růže nebes,
tentokrát výjimečně v noci...





Tohle místo bylo pro mě jako jedna velká ne náhoda a spousta znamení už od začátku.
Už jenom to, že noční prohlídky bývají jen jednou do roka, 
lístky sehnat dopředu je takřka nemožné,
vloni mi nevyšly, letos málem taky ne.
Navíc do toho dne byly všechny dny a noci jako přes kopírák,
vedro k zalknutí, jediný večer, kdy se citelně ochladilo a z nebe se snášel tolik očekávaný déšť,
 byl až tento...



Byla jsem v klidu, vždyť jsem si to naplánovala-
 že to bude výjimečná věc a že pršet prostě nebude...
Pršelo, před tím než jsme vešli a potom co jsme vyšli...





Dalším znamením pro mě bylo hlavně to,
že jsem si sice foťák vzala, ale vzhledem k tomu,
že tma byla vážně veliká, že nebylo vidět ani na krok a osvětlení téměř nulové,
můj foťák mi vypovědět službu a nechtěl téměř vůbec spolupracovat...
Bylo mi to líto,
protože tohle místo je pro mě magické a už minule se mi nepodařilo vyfotit vše.
První fotky tedy nedopadaly dobře a když už jsem myslela, že je všechno ztraceno i tentokrát,
dostala jsem radu od úplně cizí paní, která šla na prohlídku s námi,
přitočila se ke mně a jen tak mimochodem mi řekla, jak nastavit foťák, abych fotky měla.
Sice ne zcela ostré, ale výjimečné pro mě jsou.
Fotky prostě jinak, klášter ve tmě, jen v záři červeného světla svíček.



Takže díky tomu se můžete kouknout se mnou,
na místo, kam se můžete vydat na prohlídku přes den, ale v noci jen jednou do roka...


Takže pojďte a dívejte se...
Můžete jen vnímat černočernou tmu uvnitř zdí,
 červené světlo svíček a záři loučí,



siluety templářských rytířů a jeptišek uvnitř jako kdysi...



A jako pohlazení můžou do noci znít verše Jana Skácela,
co tohle výjimečné místo kdysi popsaly...

Na celém světě není tolik ticha
 jako když sněží v Dolních Kounicích
a pobořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout

❤



❤


neděle 30. srpna 2020

Kde se čas zastaví ...

Dnes vás vezmu na místo,
které je dnes už taky řádně turisticky"profláknuté"...
Zvu vás do zbytků nejstaršího ženského kláštera u nás,
zvu vás za zdi osmset let starého Rosa coeli ...


Vzhledem k tomu,
že je jen kousek od nás,
už několikrát jsem měla možnost tady stát,
zažila jsem tady i noční prohlídku, i počasí jako na houpačce...


Je to místo, o kterém se toho dá spoustu slyšet,
můžete stovky fotek vidět,
ale jen na vlastní kůži uvnitř pochopíte,
výjimečnost tohoto místa...



Letos v létě jsem měla možnost tam být dokonce dvakrát,
věřím tomu,
že to tak zase mělo být,
minimálně pro možnost porovnat okamžiky a obrázky,
kdy stejné je pokaždé jiné.
Takže račte vstoupit branou,
která mnohé skrývá,
kde je každému člověku jinak...


Měla jsem možnost zažít modrou oblohu
a za pár chvil proudy vody valící se k zemi a tmu jako v noci...



Moct tam stát a koukat k nebi,
v mysli vymazat čas a vnímat jen výjimečnost místa,
dokonalý prostor se střechou z oblaků...


 

Kde můžete pozorovat ptáky a když je vám dáno,
chytnout si do rukou peříčko,
co se vám snese do dlaně naprosto přesně ...




 Pokaždé jiné, ale pro mě vždycky silné,
tohle místo má vážně neskutečnou energii,
když svítí slunce
nebo i když se z nebe spouštějí dešťové provazy...
  





A když máte štěstí a zůstanete v tomhle magickém prostoru úplně sami,
jen vy víte...



Tohle místo se vážně těžko popisuje,
věřím, že je možná výjimečné jen pro vyvolené
a že je to tak asi dobře...


Zase jde jen o úhel pohledu,
o schopnost vnímat tyhle staré zdi jinak,
než jen jako rozvaliny...




Ať už je to tak nebo tak,
určitě stojí za to sem vážit cestu,
ať už odkudkoliv...



Stojí jistě za to, vyšplhat se malinkým schodištěm až nahoru,
kam dál už můžou jenom ptáci
a když zavřete oči,
můžete se i vznést...


A pak ještě naposledy,
stanout v hlavní lodi
a zkusit si v duchu zase ten pocit,
když vymažete skutečnost a vnímáte jen...


 
Takže za mě děkuji zase,
že jsem mohla tady zase stát,
úplně za jiných okolností,
naprosto s jiným pocitem, který vážně jde těžko popsat...
Nezapomenu na něj ale nikdy a vím, 
že jsem tady byla dobře a děkuji za to, že ne sama...


Cestou zpět vás vezmu ještě na jedno místo,
málo známé, 
ale zase výjimečné...


tohle je Srdce Evropy...

 
Stačí se zastavit a taky malinko zazvonit a ...


 vykouzlíte třeba v minutě úplně jinou oblohu,
nebo jen fajn pocit v sobě,
rozeznít údolím tenhle skvost...

Na konci každé cesty se sluší poděkovat,
takže děkuji vám všem,
kteří jste měli chuť se podívat mýma očima do míst,
která jsou výjimečná...

❤