Tak jsem zase po dlouhé době obula Toulavky
a nechala jsem se jimi vést...
Chtěla jsem do ticha, pohladit u srdce,
srovnat myšlenky správným směrem
a zkusit nové cesty.
Určitě dál než za humny,
ale zase jen tak,
abych měla domů blízko.
První kus cesty znám,
u hrušky zkontroluji moji borovici na dohled
a pak už vpravo, přímo k lesu...
Někdy je lepší nic neplánovat
a prostě jít jen podle pocitu.
Přesně tak jsem se vydala já,
nikdy jsem tudy nešla,
cestu neznám ani z vyprávění,
takže kdy jindy než na Velký pátek,
kdy pokladům je člověk prý na dosah,
jít a nechat se překvapit...
Hned na začátku cesty a už jsem se usmívala,
když jsem uviděla před sebou tuhle parádu uprostřed pastvin...
Pro mnohé jen hromada kamení,
pro mě pohlazení, znamení,
že jdu správně...
Kdo mě zná už ví,
že mám kameny moc ráda,
ráda se na ně dívám,
ráda je beru do dlaní
a když mám aspoň kapsu,
je jasné,
že beru s sebou aspoň jeden...
Vím, nemá se to,
vím to,
ale když ony mě o to vyloženě prosí :o))
Takže tušíte dobře,
ano, kapsu jsem měla,
naštěstí tak na kilový je,
ano, jeden šel tedy se mnou,
prostě mě prosil...
A navíc,
vždyť jich tu přece nakonec ještě hromada zbyla.
Nevěděla jsem, co mě čeká,
ale přála jsem si vidět hlavně hodně jarních obrázků v hledáčku
a tak se vlastně ani nedivím,
že jich bylo nakonec tolik a vybrat pár teď,
je tolik těžké...
Taky jsem chtěla vidět před časem zase smrkový les
a taky mech a pařezy a spousty šišek,
tak všechno na mě čekalo
a já nestačila cvakat spouští.
Už v půli cesty jsme věděla,
že se sem budu často a ráda vracet...
Do tohoto "Smrkáče" na houby
a na tyhle louky v létě kontrolovat,
jaké luční kytky tady můžu natrhat
a hlavně,
jestli i kopretiny, co je mám tak ráda,
tady budu mít taky...
A taky se půjdu zase podívat sem,
jak dorostou tyhle ovečky,
co k Velikonocům vlastně taky patří...
Byly tam i takové,
co měly snad jen pár hodin,
stála jsem tam řádnou chvíli a dívala se na ně,
na chundelatou krásu pod kopečky...
Když jsem se dívala na nekonečné pastviny
a kopce,
co jakoby je na obzoru velký obr dlaní z velké hromady navlnil,
zase jsme se usmívala
a vzpomínala na svoje představy už kdysi,
jak se mi líbily všechny domečky pod horami,
kopce,
za kterými na jedné straně slunce vychází
a na protější straně na konci večer, zase jde spát...
Všechno tohle teď tady mám na dosah,
dokonce to v přímém přenosu vidím denně.
Zase pro někoho samozřejmost,
pro mě vlastně splnění snu, poklad,
co jsem našla,
nebo vlastně on si našel mě
a já za tenhle domov jsem moc vděčná a děkuji...
Když jsem tak přemýšlela u nerozkvetlých trnek o tom,
že se sem zase brzy vrátím,
abych si třeba tady na zeleném koberci ve slunci sedla,
abych porovnala jejich bílou krásu na Moravě a tady Čechách,
přelétla mi hlavou myšlenka na ten poklad,
co na Velký pátek se zjevuje...
No a v tom, přede mnou...
Tahle prapodivná věc...
Myslela jsem, že je to staré vosí hnízdo,
ale když jsem došla blíž,
myslím, že záhadu jsem rozluštila hned a přesně
a zase se jen usmívala...
Vloni na podzim mě totiž přelétlo v hlavě,
že jsem už spoustu let neměla možnost ochutnat...
No jasně,
Pýchavku obrovskou,
co jsou z ní dokonalé řízky,
co konkurují za mě i těm masovým...
Takže ano,
byl to zbytek jedné z nich, myslím si,
tedy vím to,
protože na téhle louce jsem našla ještě další tři,
je jasné, že letos sem půjdu i v létě...
Takže tohle byl asi ten předvelikonoční poklad,
tedy určitě.
Vždyť tahle houba je tak vzácná kdekoliv
a náhodně ji najít?
Navíc pro mě,
co tady zatím znám vážně jen cestu za humny,
náhoda určitě ne,
na ty dávno nevěřím...
Takže tenhle, i spoustu dalších pokladů jsem zaznamenala.
Mně stačí vážně málo,
takže i tyhle půl roku staré "misky"
a taky skřivani nad hlavou,
co mi dělali společnost celou dobu...
Nebo slunce,
co se nakonec konečně objevilo,
aby mi zahřálo zase prokřehlé ruce
a posvítilo třeba na moji milovanou kostelní věž na obzoru,
zesvětlilo obrázky do cíle mé cesty domů
a taky obarvilo nebe do modrobílé krásy...
Tohle všechno byly poklady,
co se mi na Velký pátek zjevily,
co mně zase vrátily úsměv i do zmrzlé tváře.
Vím, že jsem každý krok tenhle den zvolila správně,
vím, že se tohle nezmění
a když to půjde,
budu chodit a nebudu muset ani poklady hledat,
vím totiž, že i tak si ony najdou mě.
Stačí jen přát si, věřit, chtít se dívat
a nepřestávat děkovat za možnost, příležitost,
obyčejné každodenní věci,
okamžiky a každý splněný sen...
Přeji vám všem pohodové Velikonoce,
ať můžete volně dýchat,
vnímat všechno, co vás potěší,
buďte s těmi, s kterými můžete a chcete
a věřte, že poklad může být i úplná maličkost,
proto je nehledejte,
jen se podívejte okolo,
všichni je máme na dosah,
tak díky za ně...
Nejšťastnější lidé nemají to nejlepší ze všeho,
ale udělají ze všeho to nejlepší...
❤
