Jen kam se může ...

 Tak jak jste na tom? 

Rezignovali jste na všechny zákazy a příkazy

nebo jste zvládli další omezení celkem v klidu?

Nechci tady soudit, co je správně a co není,

co pomůže a co je zbytečné,

co by se mělo dělat a co už ne...

Já sama v sobě jsem si nastavila všechna omezení už  jenom jako pomoc,

aby se mohli nadechnout hlavně v nemocnicích,

aby byla možnost zajistit péče, 

na jakou jsme byli po léta všichni zvyklí,

protože zdraví bylo, je a bude vždycky nejvíc...

Beru tuhle divnou dobu zároveň jako zkoušku a výzvu,

stejnou asi pro nás pro všechny bez rozdílu,

co jsme schopni ustát,

čeho jsme se schopni vzdát a bez čeho se obejdeme,

co před rokem jsme brali jako samozřejmé...

Mnohokrát jsem si uvědomila,

že my lidé si možná málo vážíme toho co máme,

bereme spoustu věcí samozřejmě,

vždycky ale jen do doby, dokud o to nepřijdeme...

V životě tak asi musí přijít vždycky nějaká stopka zvěnčí,

někdy pořádná a nadlouho,

abychom si uvědomili, pochopili, změnili...

Sebe, svůj přístup k životu...

A pak je to jen a jen na nás,

jestli nás pohltí strach, obavy

 a jakou novou cestou zvolíme,

když jsme navíc k tomu ještě směrováni zvenčí...

Dneska jsem vás ve svých úvahách zavedla zase jenom za naše humna,

jen kousíček od domu,

někomu by se to zdálo blízko,

někomu by bylo zbytečné jít jen takový kousek,

tedy asi dřív...

A o tom to je,

kolik takových lidiček je,

kteří už léta nebyli ani na kraji obce, města,

kolik takových je,

co znají jen cestu autem a pěšky nešli ani nepamatují...

A třeba právě o tom tahle zvláštní doba je taky,

abychom se zastavili,

abychom se nehnali světa kraj,

abychom přešli vesnici ulicemi, 

ve kterých jsme nebyli roky...

Abychom mohli vidět třeba to,

co v pouhých dvou hodinách viděla já,

vítr i sníh,

vodu i slunce,

světlo i stín,

černo i modro,

jak Brdy táhnou vodu,

jak se v minutě změní všechno kolem...

Taky mi bývá často těžko,

taky bych se nejraději vydala tam,

kam si právě usmyslím,

ale zase je to jen a jen na mně, 

jak si v sobě zdůvodním,

proč to zrovna teď nejde...

Možná bych zbytečně jela daleko

a neviděla bych nic z toho, co v tento den,

nenaučila bych se všímat obyčejností,

a nedělala si z nich v sobě výjimečnost...

A tak když je smutno a těch omezení už je moc,

tak třeba vyjdu za ty naše humna

a počkám si zase třeba i v dešti na slunce,

počkám si na jistotu...

Vracím se zase s vírou v lepší časy,

kdy i směr i cíl si budeme zase určovat už jenom my sami.

Konečně se budeme moci i volně nadechnout,

jít si kamkoliv jen budeme chtít,

setkávat se a být tam, kde bychom být chtěli my sami...

Snad si ale zároveň budeme navždycky vážit toho, co už máme,

kam jsme došli a kde jsme právě teď,

co bereme často jako samozřejmost,

drželi se pevně těch, 

kdo s námi po téhle cestě jdou

i v téhle nelehké době...

Snad je to proto,

abychom si navždycky uvědomili a vážili všeho,

na čem skutečně v životě záleží.

Takže nezbývá než vydržet

a hlavně i poděkovat,

za všechno co máme teď...

A co vy a omezení, 

dáváte, nedáváte,

vážíte si více něčeho,

co dřív jste ani nevnímali?

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne,

ale jistota, že něco má smysl,

bez ohledu na to,

jak to dopadne...

❤