Splněný sen ...

Člověk by neměl zapomínat na sny, 

na přání, která má v sobě třeba celý život.

Stejně jako já mám velké, mám menší,

sny ukryté hluboko, dlouho...

Není důležité, jaké jsou,

důležité je jim věřit

a pak může přijít okamžik, 

a pokud to tak má být,

tak se i sny stanou skutečností...

Před dvěma roky v létě jsem si skoro jeden sen, přání splnila,

teď ale věřím, že ještě nebyl v té době ten správný čas,

tak tehdy byl spněn jen napůl.

Tehdy jsem sama spala ve stanu

a dlouho do noci seděla pod hvězdami,

stejně jako letos...

Jen letos se mi můj sen splnil beze zbytku

a já si ustlala poprvé v životě pod hvězdnou oblohou
a vůbec nic krom hvězd a černého nebe,
 mi ve výhledu nebránilo...

 Když jsem si snášela z půdy stařičké spacáky 

a chystala si ležení pod naší "kadlátkou",

jen jsem se usmívala nad tím, 

jak všechno má svůj čas.

Jak jsem celý život toužila aspoň jednou zažít spaní pod širákem
a až letos...

Ještě že jsem teď našla u rodičů pochopení pro moje bláznivé nápady

a už se ani moc nediví,

snaží se nepřesvědčovat a už jenom chápají a taky přejí...

Takže i díky nim jsem si nadělila to nejlepší snové spaní,

i tenhle výhled než jsem se nechala úplně pohltit tmou...

Noc byla skvělá,

vůbec mi nebyla zima,

komáry jsem díky tomu, 

že jsem ze sebe udělala dekovou múmii, vůbec nezaujala,

takže jsem spala lépe, než v posteli

a vstávala až se sluníčkem...

Na tenhle pohled nikdy nezapomenu,

kdy mi slunce svítilo do mé přírodní postele,

já byla v teploučku a suchu,

ale na dotek mimo mě jsem cítila všude rosu

a nad sebou se mi promítalo  tohle nebeské představení...

Tahle zahradní postel pod modrou oblohou byl dokonalý sen nad sny...

Vůbec jsem nechtěla vstávat,

dívala jsem se v tichu nad sebe a pozorovala ptačí letky,

co se mi proháněly v desitkách nad hlavou

a zpívaly tu nejbáječnější ranní písničku...

Nakonec mě přiměly vstát tyhle perličky rosy,

které obklopily moji snovou postel...

Už jste někdy ráno zkusili chodit bosky rosou

a sehnout se až úplně dolů,

abyste viděli tu dokonalost kapek,

ve kterých se odráží vycházejíci slunce? 

Jestli ne a napadlo vás to zkusit, 

tak to udělejte...

Co na tom, že budete možná pro ostatní blázen, 

co ho těší mokré nohy a kapky v trávě.

Pokud zažijete ten pocit, že se usmíváte a tam někde hluboko

se uslyšíte, ten vnitřní  hlas: díky, že tohle vidím, žiju, vnímám..

tak pak tohle všechno stálo za to.

Kvůli sobě, kvůli okamžitému pocitu

nebo splnění jednoho obyčejného snu...

A tak užívejte léto, plňte si sny a nikdy v ně nepřestávejte věřit...

Dokud máš své sny,

 máš se pořád na co v životě těšit.

Ráno jako kdysi...

Letošní rok změnil dny asi úplně všem,

nic není jako dřív, spoustu věcí se změnilo,
některým, třeba jako mně ještě o krapet víc...

Nevím jak vy, ale hledám proto často maličkosti,

možná jistoty, které jsou neměnné navzdory okolí,

navzdory předpovědím a okolnostem, které na nás doléhají.

Víc než kdy jindy si uvědomuji, jak důležité je,

když v době kdy je dobře, máte s kým sdílet radosti na stejné vlně

a když je hůř, tak o to víc...

Mám to štěstí, že takových lidiček mám kolem sobě pořád dost,

navíc takových, co těší stejné věci jako mě a moje hurá nápady nadšeně podporují.

Jako třeba před časem můj momentální nápad, strávit jedno slunečné ráno v lese.

Mým parťákem v lese byl tentokrát taťka.

Je totiž jediný v mém okolí, který moji zálibu chápe,

jak by taky ne,

vždyť jsem celá po něm...

Cílem naší cesty byly modré ruce a plné konvičky borůvek,

jejich sbírání máme rádi totiž úplně stejně odjakživa.

Když jsem večer snášela z půdy stařičké konvičky a plecháček,

který pamatuje dobu,

kdy se mi do jeho ucha vlezly všechny prsty,

těšila jsem se zase jako malá holka...

Někdo dědí po svých rodičích věci, někdo vlohy

 a někdo jako já, získal po taťkovi krom povahy, taky trpělivost.

Dobrovolné hodiny v lese s bolavými zády jsou tedy odjakživa v naší rodině

výsadním právem nás dvou a já jsem za to neskutečně vděčná.

Mám ráda ten zvonivý zvuk na začátku,

 když tyhle modré korálky cinkají o dno plecháčku.

Vždycky když tam dřepím a společnost mi dělají jen komáři,

a občas i jiní kámoši,

tak si tam tak vždycky přemýšlím nad tím, 

kolik lidí by ještě takto dobrovolně skládalo kuličku ke kuličce?

Jen tak, pro svoji radost a třeba pro radost těch doma, 

co milují borůvkovou marmeládu,

ale na zaplnění víc než dlaně nemají trpělivost...

Tyhle modré poklady se jistě dají koupit,

jako spoustu jiných věcí v téhle době,

ale u stánku nekoupíte ten pocit,

ten zážitek,

ty vzpomínky, které se mi vybavují vždycky,

když v létě plním plecháček...

Jsem ráda, že jsem zase po roce mohla strávit jedno ráno ve vzpomínkách,

navíc letos pro mě s bonusem který nikde koupit nejde-

moci v tom tichu lesa být jen kousek od sebe...

Takže díky, tati,

že jsi mě vzal s sebou a já byla zase jako malá holka,

co klečela vždycky o kus dál, měla modré dlaně, čistou pusu

a taky úplně stejný pocit, jako ty...

Vůbec nevadilo, že už tvoje prsty nejsou jako česáčky co kdysi,

protože o plnou konvičku tady vůbec nešlo.

Dal jsi mi ten hřejivý pocit, co nikde jinde bych nezískala,

že jsem mohla být s tebou, jako kdysi

a obrovská poklona, 

že jsi ve svých skoro osmdesáti,

 byl ty hodiny neúnavně skloněný úplně stejně jako já...

Buď vděčný za krásný den, šálek čaje, kytku za oknem,

 milá slova, pohlazení,

vždyť to co nejvíc je, se nejmíň cení...

❤

Tenkrát na západě ...

Určitě znáte ten pocit, když přijde den,

kdy ráno vypadá všechno slibně

a pak stačí málo a chcete popohnat čas,

nebo pár hodin zaspat

ideálně přeskočit z rána do večera,

"vyresetovat" hlavně hlavu.

Každý máme jiný způsob,

jak se s těžkými hodinami a dny vypořádat,

někdo hůře, jiný snáz,

podle toho co už má možná odžito, 

ale hlavně jakou má povahu ...

Nebudu tady rozebírat, proč se ten den slunce schovalo mně,

proč bylo těžké znovu najít energii.

Chci si tady zaznamenat spíš okamžik,

který byl pro mě dalším pohlazením,

snad i znamením.

Mám ráda maličkosti, které se objeví znenadání,

vždycky ale přesně v okamžik,

když je potřebuji vidět, cítit, zažít.

Vím, že na nejlepší okamžiky a věci v životě si stojí za to počkat,

stejně jako ten okamžik,

kdy jsem na sklonku toho dne stála už po sté na našem balkoně 

a v úžasu upírala oči k obloze...

Tohle se musí totiž vidět, zažít...

Když jsem se dívala na tohle nebeské divadlo

a obloha nade mnou se barvila do zlata,

nevěděla jsem, jestli se dívat,

nebo fotit...

Přesně tohle je jeden z těch okamžiků,

kdy dokážu stát, nevnímat nic kolem sebe,

svět obyčejného života kolem zmizí

a já vnímám jen obrazy kolem sebe...

Vždycky, když prvotní úžas pomine,

myslím na to,

kolik lidí takto stojí jako já s hlavou zakloněnou,

 kde asi stojí jiní a jací jsou?

Jak dlouho asi takto dokážou stát,

jestli jen náhodně v tento den

nebo upínají pohled k obloze pravidelně jako já?

Co na obloze hledají a proč,

jak vnímají hru světla a stínu

nebo takto stojím v tento okamžik jenom já?

Ať je to jakkoliv,

jestli aspoň jednoho dalšího člověka tahle krása na sklonku dne potěšila,

ať už přesně v ten výjimečný okamžik jako mě,

nebo třeba teď, ode mě zprostředkovaně,

tak tohle divadlo mraků v zapadajícím slunci nebylo zbytečné...

A co vy?

Zvedáte oči k nebi?

Pravidelně, občas, sami nebo s někým

a proč?

A ještě dovětek...

Tehdy, když jsem tam stála a tuhle krásu zaznamenávala,

nevím proč, vybavilo se mi

"Tenkrát na západě"

tenhle název i úvodní skladba...

Jaké bylo moje překvapení,

když jsem ten večer četla, že zemřel ten,

díky kterému tuhle skladbu zná už pár generací

a díky naší nezapomenutelné Věrce,

určitě zůstane navždycky jedinečnou...

Takže i za mě díky,

pane Morricone...

Jsem vděčná za malá znamení,

za zázraky na dosah pro všechny.

Někdy si stačí jen spojit pár okamžiků

a pak už jenom počkat,

až skládačka do sebe zapadne...

Odpoledne ví to,

co by si ráno nikdy ani nepomyslelo ...

❤