Ráno jako kdysi...

Letošní rok změnil dny asi úplně všem,

nic není jako dřív, spoustu věcí se změnilo,
některým, třeba jako mně ještě o krapet víc...

Nevím jak vy, ale hledám proto často maličkosti,

možná jistoty, které jsou neměnné navzdory okolí,

navzdory předpovědím a okolnostem, které na nás doléhají.

Víc než kdy jindy si uvědomuji, jak důležité je,

když v době kdy je dobře, máte s kým sdílet radosti na stejné vlně

a když je hůř, tak o to víc...

Mám to štěstí, že takových lidiček mám kolem sobě pořád dost,

navíc takových, co těší stejné věci jako mě a moje hurá nápady nadšeně podporují.

Jako třeba před časem můj momentální nápad, strávit jedno slunečné ráno v lese.

Mým parťákem v lese byl tentokrát taťka.

Je totiž jediný v mém okolí, který moji zálibu chápe,

jak by taky ne,

vždyť jsem celá po něm...

Cílem naší cesty byly modré ruce a plné konvičky borůvek,

jejich sbírání máme rádi totiž úplně stejně odjakživa.

Když jsem večer snášela z půdy stařičké konvičky a plecháček,

který pamatuje dobu,

kdy se mi do jeho ucha vlezly všechny prsty,

těšila jsem se zase jako malá holka...

Někdo dědí po svých rodičích věci, někdo vlohy

 a někdo jako já, získal po taťkovi krom povahy, taky trpělivost.

Dobrovolné hodiny v lese s bolavými zády jsou tedy odjakživa v naší rodině

výsadním právem nás dvou a já jsem za to neskutečně vděčná.

Mám ráda ten zvonivý zvuk na začátku,

 když tyhle modré korálky cinkají o dno plecháčku.

Vždycky když tam dřepím a společnost mi dělají jen komáři,

a občas i jiní kámoši,

tak si tam tak vždycky přemýšlím nad tím, 

kolik lidí by ještě takto dobrovolně skládalo kuličku ke kuličce?

Jen tak, pro svoji radost a třeba pro radost těch doma, 

co milují borůvkovou marmeládu,

ale na zaplnění víc než dlaně nemají trpělivost...

Tyhle modré poklady se jistě dají koupit,

jako spoustu jiných věcí v téhle době,

ale u stánku nekoupíte ten pocit,

ten zážitek,

ty vzpomínky, které se mi vybavují vždycky,

když v létě plním plecháček...

Jsem ráda, že jsem zase po roce mohla strávit jedno ráno ve vzpomínkách,

navíc letos pro mě s bonusem který nikde koupit nejde-

moci v tom tichu lesa být jen kousek od sebe...

Takže díky, tati,

že jsi mě vzal s sebou a já byla zase jako malá holka,

co klečela vždycky o kus dál, měla modré dlaně, čistou pusu

a taky úplně stejný pocit, jako ty...

Vůbec nevadilo, že už tvoje prsty nejsou jako česáčky co kdysi,

protože o plnou konvičku tady vůbec nešlo.

Dal jsi mi ten hřejivý pocit, co nikde jinde bych nezískala,

že jsem mohla být s tebou, jako kdysi

a obrovská poklona, 

že jsi ve svých skoro osmdesáti,

 byl ty hodiny neúnavně skloněný úplně stejně jako já...

Buď vděčný za krásný den, šálek čaje, kytku za oknem,

 milá slova, pohlazení,

vždyť to co nejvíc je, se nejmíň cení...

❤