Když cesty nehledáš...

Vítám vás všechny,
kteří jste zavítali na moje stránky,

vy všichni, které sem vedla nenáhoda

a všichni, o kterých vím, 

že ke mně klikáte 

cíleně už pár let

a vracíte se i v době, 

kdy je tu i úplné ticho...

 

 

Velice si vážím toho,

že jste to nevzdali ani v čase, 

kdy moje myšlenky i obrázky utichly občas na chvíli

a pak stejně jako teď, na dlouhou dobu...

Myslela jsem si, 

že už psát možná ani nebudu,

že i na moje Toulavky bude padat prach,

ale dneska už vím, 

že by to byla špatná cesta.

Tohle je kus mě,

tisíce obrazů, které mám uloženy,

vzpomínky na okamžiky, které vymazat nechci,

na místa, kde jsem byla vždycky v pravý čas.

Kdy jsem roky chodila a měla radost,

že můžu potom pocity štěstí a radosti předávat dál

a snad se mi to i dařilo...

 

A tak vás zvu na další cesty,

cesty, kterými jsem šla v tomto 

dokonalém jarním počasí,

snad abych si rozpomněla,

jaké to je,

cítit obyčejný svět v tichu,

vnímat úžasné okamžiky,

které máme na dosah všichni,

jen když si to dovolíme, 

nic neřešit a jenom jít...

 

 

Tak pojďte se mnou, 

kdo máte chuť na prašné cesty mezi poli,

zvu vás tam,

kde na mě čekaly ty nejskvělejší obrazy jara.

 

Miluji trnky, každé jaro se těším,

když tyhle jinak nenápadné keře,

vyzdobí každý příkop i okraj lesa

a když zafouká vítr,

jakoby začalo zase sněžit...

 

Mám ráda polní cesty,

ty úplně nejobyčejnější,

bez značek, daleko od měst.

Baví mě nechat se překvapovat,

kam vedou a jaký obraz se přede mnou objeví.

 

 

 

Napadlo mě,

že je to jako v životě,

že bychom neměli vzdávat žádnou cestu,

i když je těžká, vede pořád do kopce

a třeba nevidíme ani směr, ani za další zatáčku...

Ale stojí zato vytrvat,

protože třeba zrovna právě tahle,

v tento den, v tento okamžik,

je to ta pravá cesta,

kterou jsme si přáli najít dlouho

a co když právě na jejím konci,

bude vysněná cílová rovinka...

Včera jsem těch cest prošla spoustu

a každá mě překvapila,

že jsem viděla to,

 s čím jsem často vůbec nepočítala...

 

 

Třeba že jsem po letech,

 viděla zase stovky trsů Konikleců

a i když kvetly už před pár týdny,

jakoby tu přesto právě kvůli mně, 

ještě pár krasavců zbylo...

 

 

 

Viděla jsem spojení stromů,

které mi připomnělo zase lidské bytí...

Kdy jeden podpírá druhého

a i když jsou každý jiný,

společně tvoří souhru v žití

a jsou jako jeden...

 

 

 

 

 

Fotila jsem si i suché kopřivy, 

které mě zaujaly v hledáčku

a kterých by si možná málokdo všiml,

ale snad by bez nich zůstala tahle cesta

 až příliš obyčejná.

 

 

Vyšplhala jsem se taky až k nebi,

abych si prohlédla tu jarní krásu ještě z výšky

a asi jako bonus viděla i to,

co je v mé mysli napořád

navzdory ročním obdobím i všem cestám...

  

 

 

Jen chvíli postát blízko nebi

a pak už zase do prachu cest,

kde na mě čekalo další překvapení,

na které jsem málem zapomněla,

kdy slunce na jaře otevírá stovky borovicových šišek

a já se na tohle praskání těším také každý rok...

 

 

 

 

 

Ještě zbývalo přes louku dojít

na privátní žabí koncert u rybníků,

aby obrázek dokonalého jarního výletu

 byl pro mě celistvý...

 

 

 

 

 

Když jsem tak šlapala sama po všech těch klikatých cestách

a společnost mi dělalo konečně skoro letní slunce nad hlavou,

kdykoliv jsem scvakla spoušť,

přišlo mi,

že každý jeden obrázek je po tak dlouhé době,

skoro jako na moji objednávku,

protože cokoliv jsem viděla, mám tak moc ráda...

 

 

 

A proto jsem si ještě zkusila neskromně přát

a na závěr si vyprosila ještě trochu bílých kopečků mraků,

abych obrázky měla tak, jak je mám nejraději...

 

A podařilo se,

snad i za tu vděčnost,

kterou jsem cítila v každém pohledu...

 

 

Že mám možnost zase jít,

všechno tohle zase vidět,

že i když třeba nejsem zrovna tam, kde bych si přála,

stojí za to se nevzdávat

a připustit si,

že jdu přesně tam,

kde mám právě teď určitě jít...

A třeba za tu vděčnost,

za to, co už mám a co jsem ušla,

přijde i cesta,

kterou bych si ze srdce přála...

 

 

Vím, že asi moc mluvím, 

možná některé myšlenky nebudou srozumitelné pro všechny,

ale kráse jarních obrázků snad bude rozumět každý...

Každý, kdo se umí dívat a vnímat obyčejné věci

a kdo je vděčný třeba i za prašné cesty,

všechny zatáčky na cestách, i v životě,

kdo umí číst mezi řádky

a hlavně věří ve šťastné dny 

a šťastné cíle na svých cestách,

stejně jako já...

 

 

Děkuji, že jste mi věnovali svůj čas,

děkuji, že jste mě doprovodili

a slibuji,

že se budu dát toulat, psát

a budu vás ráda brát zase se mnou...

 

 

Nekráčejte tam, kde vedou rovné cesty,

běžte tam, kde žádná cesta není

a stopami ji vytvořte sami...

 

 

❤

„Nekráčejte tam, kam vede cesta, místo toho běžte tam, kde žádná cesta není a kde můžete zanechat stopy.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty/261251-zivot-je-cesta-kterou-kracime-kdyz-jej-zijeme-vz

 

Než ruce promrznou...

 

 Zvu vás dneska se mnou,

jestli máte chuť se zase projít v tichu.

Slibuji,

že vám nebude mrznout ani tvář ani ruce

a doufám jenom v to,

 že vás naopak rozehřeje pohled na pár lednových obrázků od nás z údolí,

stejně jako nakonec zahřály i mě...

Myslím si, 

že nejtěžší na všech cestách je obhájit si důvod, 

proč se rozhodnout,

proč překonat vnitřní našeptávače,

ty věčné dennodenní zpochybňovače nás všech,

udělat cokoliv jinak,

prosadit si vnitřní pocit

a třeba momentální nápad, touhu, děj se co děj...

A tak i já jsem dneska tímhle soubojem nakonec prošla

a navzdory zvláště nevlídnému počasí,

oprášila znovu Toulavky a šla...

 

Když jsem se vydala směrem do údolí

a začala okamžitě vnímat ledový vítr,

který bez ustání kontroloval každou skulinu,

kudy by se schoval blíž k mému tělu,

přemýšlela jsem zase,

že i když tohle přesně jsou ty důvody, 

proč volit pohodlí domu,

jsem spokojená i v mrazu,

že právě teď dělám něco,

co mě těší

a že třeba potěší zprostředkovaně i někoho později.

Jak skvělý pocit právě toto pro mě je,

že díky tomu,

že dneska právě já mám možnost mít radost,

tak snad i později potěším třeba někoho dalšího,

kdo stejnou možnost neměl...

 

 

 

Ještěže to mám tak, že v okamžiku,

kdy svůj prst dávám na spoušť foťáku,

svět kolem, krom toho v hledáčku, zmizí...

Dnes, víc než kdy jindy,

se právě tohle hodilo,

protože právě ten mráz dnes velký kamarád se mnou nebyl...

Odolávala jsem mu přesto myslím statečně,

ale přesto je obrázků dneska nakonec méně než jindy...

 

 

 

Když jsem fotila suchou podzimní trávu,

blátivou cestu,

kopce práce od krtků

nebo pro někoho obyčejný mech,

napadlo mě,

kolik lidí dělá venku totéž a rád jako já?

Kolik lidí si třeba takových detailů všimne?

 

  

 

 

 

Kolik lidí dřepí v listí celé minuty u stromů

a hledá nejlepší úhel pohledu na zelené ozdoby kmenů?

Kolik lidí si všímá dokonalosti starých pařezů,

přemýšlí, 

jaký strom tu stál před tím a jak dlouho rostl 

a kolikrát už tudy naopak kdo prošel bez zájmu?

Myslela jsem na to, kolik lidí tudy prošlo stokrát jako já

 a ještě nikdy neudělali pár kroků mimo po proudu potoka

a pohled znají tedy jen z cesty?

 

 

 

Někdy stačí tak hrozně málo,

abychom viděli, co jindy jsme přehlíželi,

abychom se potěšili tím,

na co bychom si nikdy nevsadili...

 

 

 

Mám to štěstí, 

že jsem našla způsob, 

jak hledat a najít radost v maličkostech

a zjistila jsem, 

co je největší radost ze všech pro mě.

Že jde zdánlivou maličkostí

udělat radost někomu jinému.

Tak jako třeba teď.

Tím, že právě teď mi věnuje někdo svůj drahocenný čas

a čte tyhle řádky a má chuť projít se se mnou,

cítím radost zdvojenou

Vnímat radost,

že radost má někdo jiný,

je jedno z nejvíc v životě...

 

Svět se skládá z maličkostí,

bez těch malých,

bychom nesložili v životě velké radosti.

Takže pokud to jen půjde,

snažte se aspoň občas neposlouchat našeptávače,

udělejte něco jinak,

překonejte zaběhnuté vzorce,

nepřemýšlejte a prostě jen si uvědomte nějakou maličkost,

kolem které jste třeba prošli stokrát bez povšimnutí

nebo si uvědomte samozřejmost,

která vám zpříjemňuje žití.

Vnímaná radost z hezkých věcí nebo okamžiků má jedinečnou moc, 

dělat nám hezčí pocit

a i svět kolem nás má šanci být aspoň občas,

 na chvíli jiný...

 

Důležité není na co se díváš,

ale vždycky jen to, 

co vidíš...

❤

Pojďme si přát ...

 Tak jsem to stihla,

aspoň poslední den tohoto roku,

zastavit se tady 

a zanechat tady přání,

kterých dnes jistě pošlete i dostanete řady...

A tak bych si moc přála,

abyste tady našli třeba jiné,

nebo při čtení našli to svoje, pto sebe.

Nejdřív se ale sluší poděkovat...

Za každý jednotlivý den roku, který odchází.

Za ty těžké, které byly lekcí pro nás

a daly nám možnost se změnit

nebo posunout,

být jiní, určitě lepší,

dívat se na sebe i svůj život jinak...

A taky samozřejmě za ty dny šťastné, 

které jsme si měli zapamatovat.

Hlavně být ale za každičký den vděční,

ať už bolel, nebo pohladil...

Ať už vám život nachystal letos cokoliv,

nezbývá než poděkovat,

za tu možnost,

být a prožít další celý rok...

 

 

 

A co do toho nového?

Ať se vás, nás, všech drží zdraví,

ať máte pořád co nejvíc slunce nad hlavou

a vděčnosti v sobě, že jste,

že máte možnost žít...

Ať Vaše cesty kříží jen samé fajn okamžiky,

 na které bude chuť si i za čas vzpomenout.

Ať máte vedle sebe napořád někoho, 

kdo je šťastný, že jde za ruku právě s vámi,

nebo vám může být aspoň nablízku,

 kdykoliv si vzpomenete...

Ať se Vám vyhýbají nemoci, závist, nevděk, 

smutek a nepřející lidé...

Ať máte pořád chuť jít životem dál,

být zvědaví na každý den,

který bude před vámi.

Ať vám nikdy nechybí radost,

taková, co jsme měli jako děti,

těšit se z těch úplně obyčejných okamžiků...

Ať nezapomenete hlavně na pokoru a na vděčnost.

Třeba za to, že vám byl ráno dán další jeden den,

za to, že máte kde bydlet, co jíst,

máte práci, rodinu,

někoho, kdo vás má rád,

někoho o koho se můžete opřít, když vám není dobře,

ale taky s ním sdílet každou radost...

Buďte vděčni, že máte miliony věcí a možností,

které berete jako samozřejmost

a které spousta lidí třeba vůbec nikdy neuvidí...

A pokud se vám zdá,

že jste občas sami, smutní

a už nevíte kudy kam,

věřte, že bez pádů nejsou vzlety

a bez slz bychom si nevážili úsměvu

a radosti uvnitř sebe.

Nikdy se nevzdávejte toho vědomí,

že bude zase dobře,

že každý jeden z vás je výjimečný

a že si zasloužíte jenom to nejlepší

a taky to, 

že co si v hloubi srdce přejete,

jistě k vám přijde přesně v pravý čas,

když v to budete upřímně věřit...

 

Zkrátka, 

ať jsme obyčejně šťastní.

My všichni,

kteří máme před sebou další nepopsaný list 

nového roku života.

Ať si budeme moct zapsat jen dny plné zdraví, 

štěstí, lásky i minuty okamžiků,

které budou stát za to si nejenom zapsat,

ale i do konce života pamatovat...

Ať je dobře nejen vám, 

kteří čtete tyto řádky,

ale i všem vašim blízkým kolem vás.

 

Nikdy nepřestávejte věřit na nenáhody a splněná přání 

a ať ty příchozí dny nového roku

jsou jen a jen šťastné...

 

❤