Když cesty nehledáš...

Vítám vás všechny,
kteří jste zavítali na moje stránky,

vy všichni, které sem vedla nenáhoda

a všichni, o kterých vím, 

že ke mně klikáte 

cíleně už pár let

a vracíte se i v době, 

kdy je tu i úplné ticho...

 

 

Velice si vážím toho,

že jste to nevzdali ani v čase, 

kdy moje myšlenky i obrázky utichly občas na chvíli

a pak stejně jako teď, na dlouhou dobu...

Myslela jsem si, 

že už psát možná ani nebudu,

že i na moje Toulavky bude padat prach,

ale dneska už vím, 

že by to byla špatná cesta.

Tohle je kus mě,

tisíce obrazů, které mám uloženy,

vzpomínky na okamžiky, které vymazat nechci,

na místa, kde jsem byla vždycky v pravý čas.

Kdy jsem roky chodila a měla radost,

že můžu potom pocity štěstí a radosti předávat dál

a snad se mi to i dařilo...

 

A tak vás zvu na další cesty,

cesty, kterými jsem šla v tomto 

dokonalém jarním počasí,

snad abych si rozpomněla,

jaké to je,

cítit obyčejný svět v tichu,

vnímat úžasné okamžiky,

které máme na dosah všichni,

jen když si to dovolíme, 

nic neřešit a jenom jít...

 

 

Tak pojďte se mnou, 

kdo máte chuť na prašné cesty mezi poli,

zvu vás tam,

kde na mě čekaly ty nejskvělejší obrazy jara.

 

Miluji trnky, každé jaro se těším,

když tyhle jinak nenápadné keře,

vyzdobí každý příkop i okraj lesa

a když zafouká vítr,

jakoby začalo zase sněžit...

 

Mám ráda polní cesty,

ty úplně nejobyčejnější,

bez značek, daleko od měst.

Baví mě nechat se překvapovat,

kam vedou a jaký obraz se přede mnou objeví.

 

 

 

Napadlo mě,

že je to jako v životě,

že bychom neměli vzdávat žádnou cestu,

i když je těžká, vede pořád do kopce

a třeba nevidíme ani směr, ani za další zatáčku...

Ale stojí zato vytrvat,

protože třeba zrovna právě tahle,

v tento den, v tento okamžik,

je to ta pravá cesta,

kterou jsme si přáli najít dlouho

a co když právě na jejím konci,

bude vysněná cílová rovinka...

Včera jsem těch cest prošla spoustu

a každá mě překvapila,

že jsem viděla to,

 s čím jsem často vůbec nepočítala...

 

 

Třeba že jsem po letech,

 viděla zase stovky trsů Konikleců

a i když kvetly už před pár týdny,

jakoby tu přesto právě kvůli mně, 

ještě pár krasavců zbylo...

 

 

 

Viděla jsem spojení stromů,

které mi připomnělo zase lidské bytí...

Kdy jeden podpírá druhého

a i když jsou každý jiný,

společně tvoří souhru v žití

a jsou jako jeden...

 

 

 

 

 

Fotila jsem si i suché kopřivy, 

které mě zaujaly v hledáčku

a kterých by si možná málokdo všiml,

ale snad by bez nich zůstala tahle cesta

 až příliš obyčejná.

 

 

Vyšplhala jsem se taky až k nebi,

abych si prohlédla tu jarní krásu ještě z výšky

a asi jako bonus viděla i to,

co je v mé mysli napořád

navzdory ročním obdobím i všem cestám...

  

 

 

Jen chvíli postát blízko nebi

a pak už zase do prachu cest,

kde na mě čekalo další překvapení,

na které jsem málem zapomněla,

kdy slunce na jaře otevírá stovky borovicových šišek

a já se na tohle praskání těším také každý rok...

 

 

 

 

 

Ještě zbývalo přes louku dojít

na privátní žabí koncert u rybníků,

aby obrázek dokonalého jarního výletu

 byl pro mě celistvý...

 

 

 

 

 

Když jsem tak šlapala sama po všech těch klikatých cestách

a společnost mi dělalo konečně skoro letní slunce nad hlavou,

kdykoliv jsem scvakla spoušť,

přišlo mi,

že každý jeden obrázek je po tak dlouhé době,

skoro jako na moji objednávku,

protože cokoliv jsem viděla, mám tak moc ráda...

 

 

 

A proto jsem si ještě zkusila neskromně přát

a na závěr si vyprosila ještě trochu bílých kopečků mraků,

abych obrázky měla tak, jak je mám nejraději...

 

A podařilo se,

snad i za tu vděčnost,

kterou jsem cítila v každém pohledu...

 

 

Že mám možnost zase jít,

všechno tohle zase vidět,

že i když třeba nejsem zrovna tam, kde bych si přála,

stojí za to se nevzdávat

a připustit si,

že jdu přesně tam,

kde mám právě teď určitě jít...

A třeba za tu vděčnost,

za to, co už mám a co jsem ušla,

přijde i cesta,

kterou bych si ze srdce přála...

 

 

Vím, že asi moc mluvím, 

možná některé myšlenky nebudou srozumitelné pro všechny,

ale kráse jarních obrázků snad bude rozumět každý...

Každý, kdo se umí dívat a vnímat obyčejné věci

a kdo je vděčný třeba i za prašné cesty,

všechny zatáčky na cestách, i v životě,

kdo umí číst mezi řádky

a hlavně věří ve šťastné dny 

a šťastné cíle na svých cestách,

stejně jako já...

 

 

Děkuji, že jste mi věnovali svůj čas,

děkuji, že jste mě doprovodili

a slibuji,

že se budu dát toulat, psát

a budu vás ráda brát zase se mnou...

 

 

Nekráčejte tam, kde vedou rovné cesty,

běžte tam, kde žádná cesta není

a stopami ji vytvořte sami...

 

 

❤

„Nekráčejte tam, kam vede cesta, místo toho běžte tam, kde žádná cesta není a kde můžete zanechat stopy.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty/261251-zivot-je-cesta-kterou-kracime-kdyz-jej-zijeme-vz