Než ruce promrznou...

 

 Zvu vás dneska se mnou,

jestli máte chuť se zase projít v tichu.

Slibuji,

že vám nebude mrznout ani tvář ani ruce

a doufám jenom v to,

 že vás naopak rozehřeje pohled na pár lednových obrázků od nás z údolí,

stejně jako nakonec zahřály i mě...

Myslím si, 

že nejtěžší na všech cestách je obhájit si důvod, 

proč se rozhodnout,

proč překonat vnitřní našeptávače,

ty věčné dennodenní zpochybňovače nás všech,

udělat cokoliv jinak,

prosadit si vnitřní pocit

a třeba momentální nápad, touhu, děj se co děj...

A tak i já jsem dneska tímhle soubojem nakonec prošla

a navzdory zvláště nevlídnému počasí,

oprášila znovu Toulavky a šla...

 

Když jsem se vydala směrem do údolí

a začala okamžitě vnímat ledový vítr,

který bez ustání kontroloval každou skulinu,

kudy by se schoval blíž k mému tělu,

přemýšlela jsem zase,

že i když tohle přesně jsou ty důvody, 

proč volit pohodlí domu,

jsem spokojená i v mrazu,

že právě teď dělám něco,

co mě těší

a že třeba potěší zprostředkovaně i někoho později.

Jak skvělý pocit právě toto pro mě je,

že díky tomu,

že dneska právě já mám možnost mít radost,

tak snad i později potěším třeba někoho dalšího,

kdo stejnou možnost neměl...

 

 

 

Ještěže to mám tak, že v okamžiku,

kdy svůj prst dávám na spoušť foťáku,

svět kolem, krom toho v hledáčku, zmizí...

Dnes, víc než kdy jindy,

se právě tohle hodilo,

protože právě ten mráz dnes velký kamarád se mnou nebyl...

Odolávala jsem mu přesto myslím statečně,

ale přesto je obrázků dneska nakonec méně než jindy...

 

 

 

Když jsem fotila suchou podzimní trávu,

blátivou cestu,

kopce práce od krtků

nebo pro někoho obyčejný mech,

napadlo mě,

kolik lidí dělá venku totéž a rád jako já?

Kolik lidí si třeba takových detailů všimne?

 

  

 

 

 

Kolik lidí dřepí v listí celé minuty u stromů

a hledá nejlepší úhel pohledu na zelené ozdoby kmenů?

Kolik lidí si všímá dokonalosti starých pařezů,

přemýšlí, 

jaký strom tu stál před tím a jak dlouho rostl 

a kolikrát už tudy naopak kdo prošel bez zájmu?

Myslela jsem na to, kolik lidí tudy prošlo stokrát jako já

 a ještě nikdy neudělali pár kroků mimo po proudu potoka

a pohled znají tedy jen z cesty?

 

 

 

Někdy stačí tak hrozně málo,

abychom viděli, co jindy jsme přehlíželi,

abychom se potěšili tím,

na co bychom si nikdy nevsadili...

 

 

 

Mám to štěstí, 

že jsem našla způsob, 

jak hledat a najít radost v maličkostech

a zjistila jsem, 

co je největší radost ze všech pro mě.

Že jde zdánlivou maličkostí

udělat radost někomu jinému.

Tak jako třeba teď.

Tím, že právě teď mi věnuje někdo svůj drahocenný čas

a čte tyhle řádky a má chuť projít se se mnou,

cítím radost zdvojenou

Vnímat radost,

že radost má někdo jiný,

je jedno z nejvíc v životě...

 

Svět se skládá z maličkostí,

bez těch malých,

bychom nesložili v životě velké radosti.

Takže pokud to jen půjde,

snažte se aspoň občas neposlouchat našeptávače,

udělejte něco jinak,

překonejte zaběhnuté vzorce,

nepřemýšlejte a prostě jen si uvědomte nějakou maličkost,

kolem které jste třeba prošli stokrát bez povšimnutí

nebo si uvědomte samozřejmost,

která vám zpříjemňuje žití.

Vnímaná radost z hezkých věcí nebo okamžiků má jedinečnou moc, 

dělat nám hezčí pocit

a i svět kolem nás má šanci být aspoň občas,

 na chvíli jiný...

 

Důležité není na co se díváš,

ale vždycky jen to, 

co vidíš...

❤