Pravé moravské ...

   Dneska, takhle před víkendem,

udělám výjimku, neobuju Toulavky, nikam se nebudeme trmácet,

i když aspoň já ve vzpomínce překonám skoro tři sta kilometrů 

a skáknu z pod Brd zpět na Moravu...

Třeba přijde i vám vhod,

že budete mít nohy v teple

a když třeba zkusíte i můj odkaz,

budete mít i v břiše jako v pokojíčku...

Určitě mi dáte za pravdu,

že každá ženská, která chce udělat radost někomu,

kdo miluje klasická jídla a taky sladké,

tak sáhne po nějaké osvědčené jistotě z rodinné receptové kroniky.

Tak stejně i já,

milovnice pečení a různých klasických dobrot,

vsadím dneska na jistotu.

 Upekla jsem tyhle pravé moravské buchtičky, koláče,

říkejte jim zkrátka jak chcete,

u nás vedou asi jako Rumové jednohubky...

Ano, buchtičky, které jsou obyčejné a přitom úplně jiné...

 Z kynutého těsta,

které vlastně ani nekyne,

na Moravě se dělávají i na svatbu,

ale dokonale prý chutnají i kdykoliv v týdnu,

může jich být až šedesát a přece je jich vždycky zoufale málo...

Slibuji ale,

že je zvládne i ten,

kdo odmítá kynutá těsta dělat už ze zásady,

nebo jsou pro něj třeba tvarohové buchty moc obyčejné...

Já jsem prostě přesvědčená,

že výjimečné jsou a zaberou maximálně hodinku času,

což za tuhle dokonalou chuť v puse prostě stojí,

aspoň v tomhle zimním čase...

Tak koho jsem nalákala, zde náš rodinný recept:

kvásek: 9 lžic teplého mléka, 1 kostka kvasnic, 2 lžíce cukru

- nechat vzejít 

a vlít do připraveného:

20 dkg polohrubé mouky,

30 dkg hladké mouky

2 vejce

15 dkg sádla

15 dkg másla nebo Hery

sůl

Dovnitř: tvaroh, žloutek, cukr, vanilka, citronová kůra

 a rozinky naložené nejlíp v rumu předem :o)

Zpracovat těsto a IHNED dělat buchtičky, 

dávat na  pečící papír spojem dolů a netřeba je ani ničím potírat

Péct ve vyhřáté troubě na 200st asi 15 minut.

Horké namočit jen vrchní stranu do rozpuštěného másla s rumem

 a pak do cukru a s vanilkou

A pak už jen chránit vlastním tělem... :o)

Vyzkoušejte a posuďte,

tyhle rumové koláčky,

které jsou stejné a přece tak jiné...

Mám vyzkoušeno, že chutnají na Moravě i v Čechách úplně stejně,

v neděli i ve středu,

v lednu i v srpnu

 a zkuste sami,

že pusa od čerstvé buchty nemůže chutnat jinak než sladce

a navrátí úsměv i té puse, která se před tím třeba mračila...

Mějte se co nejlépe,

s pusou od cukru nebo i bez něho.

A když svět kolem zrovna bude ztrácet sladkost,

vzpomeňte si třeba na tenhle recept

a zkuste osladit život sobě

nebo třeba někomu vedle vás.

Za tu pusu od ucha k uchu trocha práce přece stojí, vždycky...

Když je život sladký,

poděkuj a oslav to.

Když je život hořký,

poděkuj a pracuj na tom, 

abys to změnil...

❤

Nutný brdský cíl ...

 Dnes vás vezmu na svůj první letošní výšlap,

kdy mi pár hodin dělali společnost jen batoh, 

zimní Toulavky, foťák a mapa neznámého místa...

Tak pojďte, beru vás do sněhové pohádky,

vystoupáme spolu na Brdský Olymp...

Na podzim jsem jej nestihla,

tak kdy jindy, než v bílé kráse ho nejít pokořit ?

Tenhle kopec mi dělá ten nejlepší výhled z většiny oken,

byl od začátku mým dalším magnetem v novém domově. Mám jej vyfocený snad stokrát,

jen chyběl obrázek shora...

Napadl sníh, takže plán byl jasný,

takže pojďte, jen my sami,

vystoupáme v mrazu na Plešivec...

Cesta byla snová, zimní kulisa dokonalá...

Jen se dívat a nefotit bylo pro mě nemožné,

takže obrázků bude zase víc než dost...

Stála jsem na skalnaté vyhlídce Čertovy kazatelny,

 prohlížela dokonalou scenérii hluboko pod sebou,

skoro jsem dýchat zapomněla

a přimrzající ruce na spouští nakonec ani nevnímala...

Ještě jsem poprosila slunce, 

aby mi trošku pomohlo

 a desítky kilometrů vzdálené vrcholky nasvítilo lépe.

Asi bych tam přimrzla, kdybych nebyla jen v půli plánované cesty.

Jenže tudy jít a nezaznamenat si tuhle bílou pohádku zkrátka nešlo...

Ještě jsem skákla zkontrolovat vládci Brd Fabiánovi jeho zahrádku,

představit si na kamenných stoličkách třeba i dvanáct Měsíčků

a pak jen lesními cestami zbývalo obkroužit celý Plešivec a mířit k domovu.

Cestou ještě jeden cvak, tedy asi deset, u Smaragdového jezírka,

tedy říkají to, já viděla sice jen bílou peřinu, 

ale zato dokonalou.

a pak už vážně a rychleji klikatou cestou dolů k civilizaci...

Před západem slunce se se mnou loučil, 

tenhle pro mě dokonalý kopec takto.

Dnes už kdykoliv kouknu z okna, vidím jej jinak,

stojím na vrcholku,

slunci a mrakům nejblíž,

na konci skal, kam už jinam vystoupat nejde...

Vím, že jsem tam byla zase v pravý čas,

vím, že jsem musela zase sama,

pomohl mráz, led i pravá bílá zima.

Aby zakryla tmu a vše bylo čisté, jasnější...

Jsem ráda, 

že tohle místo bylo ještě lepší než v představách,

kde se dá vidět nepředstavitelné

a potkat i jistoty, 

které mě pár let na všech cestách doprovází...

 Plešivec tak navždycky zůstane i pro mě Olympem tohoto kraje, 

navíc strážcem místa,

kde jsem pod ním našla svoje doma...

Ty nejlepší věci v životě jsou lidé které milujeme a kteří v nás věří,

místa, která jsme navštívili

a vzpomínky, které jsme si vytvořili navždycky ...

❤

První letošní ...

 Dnes na Tři krále, přesně před pěti lety,

 jsem poprvé napsala svoje první slova na tuhle blogovou stránku...

Tehdy jsem vůbec netušila, 

proč se sem budu vracet,

co tady budu zaznamenávat,

jak moc pro mě postupem času bude tohle psaní důležité

a jak moc se toho zároveň i změní...

Spoustu dní uteklo,

spoustu okamžiků jsem tady pro sebe zaznamenala,

změnila se spousta věcí,

změnil se svět kolem mě,

změnilo se moje psaní,

změnilo se mi doma,

můj pohled na svět,

změnila jsem se já...

Přesně o tom jsem uvažovala i dnes,

když jsem se vydala na svoje první letošní toulání,

i když jen kousek od domu.

Chtěla jsem se zase volně nadechnout bez zakrytého obličeje

a hlavně ucítit na tváři první letošní vločky sněhu

a to jsem netušila, že ještě pár dalších "prvních" zvládnu neplánovaně.

Hned na začátku jsem zahlédla třeba svoje první srdce kamenné,

jako jistota, že je dobře,

 že jsem se právě dnes rozhodla vyjít ven...

Přešla jsem zase pastviny,

chytala první sníh do dlaní

 kazila cestičky myším a nakukovala do jejich domků...

Moje první letošní cesta musela vést na místo,

které si myslím, že si možná našlo mě,

spíš než já našla jej...

Už jsem vám ho tady ukazovala,

je to další můj magnet,

který jsem tady našla.

To je ona, tahle dokonalá borovice mezi loukami je v dnešní době,

kdy postupně všechny jehličnany odumírají,

pomalu vzácností.

Aspoň pro mě má určitě zvláštní význam,

podobnou, stovky kilometrů odsud nad řekou jsem milovala,

naštěstí jsem ji zaznamenala ještě v době, 

kdy v celé kráse byla jako strážkyně údolí

a dnes už bohužel stojí na skále jenom uschlý kmen...

Před pár lety jsem si ji vyfotila

a dneska zdobí dokonce i naši chodbu,

snad aby mi vždycky připomněla moje toulání daleko odsud...

Moje cesta tedy musela vést zákonitě poprvé sem,

taky abych vám všem poprvé popřála v novém roce,

právě odsud, 

neplánovaně, ale o to víc od srdce...

Snad nevadí, že to bylo jen za humny,

mě tedy tahle první letošní rychlo cesta zase nezklamala,

pohladila jsem si oko

a šla jsem tam, kam jsem jistě zároveň i potřebovala...

Teď v noci, kdy doťukávám poslední slova,

je za okny místo dopoledního poprašku už bílá peřina,

takže zítra bude zase možnost letos poprvé slyšet křoupání sněhu pod nohou

nebo setřást pořádnou peřinu z větví,

které mám tak ráda...

Už teď se těším,

protože počítám, že i tohle si nenechám ujít

 a s těšením na cokoliv je člověku hned líp...

Mějte se co nejlépe,

v mlze, slunci,

ve sněhu i v dešti,

zkuste si zaznamenat pro sebe aspoň jedno letošní poprvé...

Je fajn vidět věci pokaždé jako poprvé,

neboť poprvé je všechno nejhezčí ...

❤