Sněhovou pohádkou ...

Nejlepší věci v životě se dějí, když se neplánují

a prostě se stanou...

Přesně tohle jsem si řekla, 

když jsem neplánovaně mířila tuhle středu vlakem kousek od nás, 

do neznáma...

Ráno jsem se vzbudila s tím, že mi zbývá jediný den,

kdy bych měla stihnout všechny cukrářské vánoční resty

a udělat doma vše, co v jednom jediném volném dni v týdnu je možné.

Ale plány jsou od toho, aby se měnily,

takže při přečtení pár zpráv, jak Vysočinu v noci zasypal sníh,

se můj sen změnil nápad

a cesta za sněhem pak cílem na další čtyři hodiny...

Asi by ze mě neměli zastánci dodržování předsevzetí radost,

ale já prostě musela, i když u nás byl jen poprašek a nic nenasvědčovalo tomu,

že mi můj našeptávač poradil dobře.

Jediným mým přáním se ale i přesto rázem stalo vidět zasněženou pohádku,

křupající sníh pod nohou

 a zase zažít tiché padající sněhové vločky do vlasů...
Takže jsem sedla na vlak a ujela dál o 15 kilometrů,

abych vystoupila ve sněhové pohádce jako na objednávku.
Děkovala jsem už na nádraží, protože obraz přede mnou, byl vážně sen...

A cesta, kterou jsem určitě zase nenáhodně zvolila, byla prostě pohádková...

Šla jsem zase úplně sama, cestou, co ještě nikdy,

podél lesa, který byl plný "rozpůlených" stromů ...







Byla to taková nádhera,

zase jsem nevěděla, jestli fotit, nebo jen zírat do větví...

I ta obyčejná povadlá podzimní tráva byla jako výjimečnost, všechno bylo tak bílé,

tak uhlazené, tak čisté a tiché...

Jen já a bílá peřina...





Bílá cesta, která se místy úplně ztratila,

abych se asi mohla prodírat tam, kam bych jinak nešla,

abych viděla, co bych jinak nemohla...







Abych viděla i stromy, na které zapomněl Mrazík

a já tenhle malý zázrak uprostřed bílé deky mohla zaznamenat...

Asi i proto jsem na konci své sněhové cesty vyrobila spontánně srdce,

jako poděkování, za nápad, za můj úsměv na konci cesty...

 Bylo skvěle, zase...






A když jsem pak přijela zpět a u nás bylo jaro,

usmívala jsem se spokojená,

že těchto pár hodin bylo pro mě tím nejlepším dárkem,

který mi byl dopřán.

A kdyby náhodou mé jediné přání, přání letošních bílých vánoc, nevyšlo,

mám v záloze uchované moje sólo vánoce, které jsem si vychutnala o týden dřív...

PS: a tu cukrařinu jsem nakonec stihla i tak a v rekordním čase.
A pak že zázraky se nedějí...

Lepší zítřek závisí většinou na vydařeném dnešku ...

❤

Vzpomínkový Mikuláš ...

Ne adventní neděle, tenhle svátek, 

co jsme začali slavit vlastně nedávno,

ale Mikuláš-

navždycky pro mě zůstane skutečnou předzvěstí Vánoc

a vrací mě každoročně v čase...

Už jako malá jsem ho neměla ráda,

myslím, že ten strach z večera,

kdy ulicemi chodil, 

nepřekonal snad ani následný talíř dobrot...

Vzpomínám, jak jsem se taky schovávala pod postel,

že ač jsem vždycky ráda zpívala, 

nemohla jsem si nikdy večer vzpomenout ani na Prší, prší ...

Až jsem vyrostla, jednou jsem si i zkusila,

jaké je to být na té druhé straně...

Navlíkla jsem na sebe bílou košili po dědečkovi,

dala křídla na záda a vyšla vstříc večeru...
Byli jsme hodní, nikoho nepřiváděli k zoufalému útěku nebo pláči,
to vím jistě...

Tehdy neexistovaly žádné odporné gumové masky,

co mě, i dospělou, děsí už položené v obchodě.

Tehdy byli čerti vlastně hezcí,

černí od sazí a nosili jen uhlí...

Vzpomínám, jak jsme jako malí počítali kousky černého koksu nebo briket 
a vždycky je s bráchou hledali mezi dobrotami.

Bylo u nás zvykem, že jsme nachystali v kuchyni na stůl veliké talíře, 

co pamatují ještě dobu před válkou.

Jsou po mé babičce a krom podložek pro výslužku v tento den,

byly tím nejlepším podnosem na kynuté buchty během roku.

Dostávali jsme vždycky dobroty přes noc a já vždycky bosky utíkala do kuchyně ještě za tmy,

abych se potěšila podpultovými mandarinkami a banány.

Dodnes na tyhle talíře dostávají u rodičů dobroty i naše děti

a já se vždycky usmívám a na svoji mikulášskou dobu vzpomínám...

Mikuláš se změnil až s příchodem našich dětí.

Vždycky jsem si říkala, že jim nebudu dělat to, co jsem neměla ráda ani já.

Takže na Mikulášské nadílce na náměstí jsme byli asi jednou.

Mikuláše jsme nikdy schválně neobjednávali a vlastně ani nepouštěli, 

když zvonil.

Asi ten šílený strach jsem jim dala do vínku.

Už jen z toho, že bude chodit Mikuláš, měli strach už pár dní před tím...
Myslím si, že to, že jsem je pro někoho možná o tenhle zvyk "ochudila",
nijak jejich povahu nenarušilo ani neuškodilo,
zatím jsou zlatí a ani nám čerti pomáhat nemuseli...
Někdy si říkám, že někomu by nepomohly ani zástupy z pekla.
Naše děti vyrostly i bez strašení čerty
a přesto mají na Mikulášský den doma, myslím, jenom hezké vzpomínky.
První Anetčiny vzpomínky jsou,
když nechávala v roce a půl svoje vycumlané "dudynky" na balkoně "malym celtikům",
aby jim nebylo v peklíčku smutno...
A pak, když jsem je fotila o rok později, na myslím jedno z nejhezčích PF,
co jsme kdy posílali...
Dodneška si pamatuju, jak nedržela hvězda přilepená medem
a náš vzorný čert nechtěl vypláznout jazyk,
protože se to přece nesluší...

A potom, když o pár let později se náš táta pral v pokoji s čertem, 

co k nám chtěl večer potajmu vlézt a já to vedle v pokoji poslouchala s dětmi ,
co mi rychlostí blesku vyskočily na kolena a málem uškrtily, jak se držely...
Jak za šíleného rámusu bouchaly balkonové dveře a drnčelo i venkovní zábradlí
a náš táta se pak vrátil jen s černýma čmouhama na tváři jako hrdina- vyhrál, ubránil nám domov...



Dneska jsou už děti skoro dospělé,
ale každý rok se těší na obří, mnou šité červené pytle na dobroty,
co je každý rok, už 16 let Mikuláš staví ke dveřím v ložnici...
Uteklo to strašně, ale myslím, že tyhle vzpomínky jim navždycky zůstanou v paměti
a snad jednou se budou i ve svých rodinách snažit,
aby tenhle den nebyl o slzách a strachu,
ale jenom o fajn vzpomínkách napořád...



Tak jsem si dnes zavzpomínala a oprášila tyhle 10 let staré fotky,
kdy jsme měli doma tu nejhezčí pekelně- nebeskou dvojici na světě...



A co vy a Mikuláš?

Vzpomínky jsou v životě největším dárkem,
nikdo vám je nevezme a zůstanou vám navždycky...


❤

Adventně, pocukrovaně ...

I když to už dnes zase tak nevypadá,

o víkendu začal advent tak, jak se sluší.

Páteční mrazivá předzvěst přinesla hned v sobotu, 

na první prosincový den, sníh a vše se pokrylo ledovou krustou ,

i tady u nás na Moravě...

A tak jsem se v neděli vydala zase do ticha,

abych si tu pocukrovanou krásu pro sebe schovala...

Před větrem jsme se schovali do lesa,

kde krom mlhy nám nikdo jiný v patách nebyl...

  

Tak jsme si tu první adventní neděli vychutnali tak,

jak se na příchod zimy sluší...

Byla to zase paráda, prohlížet pocukrované větvičky stromů,

které změnily tmavý obraz na sváteční...

A to ticho, kdyby nepadala občas námraza ze stromů,

mohli jsme celou dobu poslouchat jen svůj zmrzlý dech...

Taky vám přijde, že když zem zasype i sebemenší trošička téhle bílé krupice,

tak ten svět je nějaký hezčí, uhlazenější,

den je rázem sváteční

a ani nemusí být první, adventní?

Jako by někdo chtěl, abychom ten start do posledního měsíce v roce,

měli co nejhezčí.

Abychom se aspoň na chvilku zastavili a uvědomili si tu výjimečnost,

která tenhle den udělala ještě svátečnějším...

Nebo kdo ví, třeba to zařídil tenhle skřítek,

kterého jsem v lese zahlídla,

stál tam sám, uprostřed lesa a určitě měl radost jako já,

že ten advent začal tak, jak se sluší a jak jsem si přála...

Tak ať ten start i následné dny adventní, jsou pro vás co nejhezčí...

Až budete shánět vánoční dárky,

pamatujte, že nejlepším dárkem, co můžete někomu dát,

je stejně jenom váš čas...

❤