Tam, co Templáři ...

Měla jsem to štěstí a dnešní, první, asi nejhezčí slunečný den,

jsem mohla strávit zase celý touláním...

Poslední dobou si říkám, že je až s podivem,

jak mi moje plány vychází...

Neřeším, jsem vděčná a stále děkuji...

Dnes jsem si vybrala cestu středním Pojihlavím.

Zase kousek od nás a až teď přišel asi ten správný čas,

jako ostatně na všechny moje poslední výlety...

Tak kdo chcete užít slunce, ticho, louky, co nikde jinde,

skály, hučící řeku a probouzející se lesy-

zvu vás na výšlap zalitý sluncem a ani vás bolet nohy nebudou...

Jsou to místa, kde nyní vedou Templářské stezky, 

snad na počest těch, co před staletími tudy cválali na koních

a stavěli nad řekou hrad...

A teď já, po stovkách let,  šlapala jsem tudy sama,

přemýšlela o minulosti a byla vděčná za přítomnost...

Nejdřív po pláních- Biskoupského kopce, 

kde na mě čekalo překvapení-

modré zvonky konikleců, které rostou jenom tady...

Byly jich tu stovky, jen zazvonit stačilo...

Nezvonily, ale zpěv ptáků nad hlavou byl skvělou náhradou...

Chvilku si tam posedět a nevnímat čas...

Pak dál cestou lesní směrem nad řeku,

na vyhlídku, která se ani jinak než Skály jmenovat nemůže...

Miluju teplo vyhřátých skal, hučící řeku pod sebou v údolí 

a rozeklané borovice, co pamatují minulá století...

Největší problém je pro mě potom vždycky přinutit se odejít

a pokračovat  ...

Šla jsem tedy dál, cestou lesní, plnou naplaveného kamení 

a najednou, momentální nápad, přání...mít srdce ...

A nejlíp na dlani...

a zase, někdy si stačí jen pomyslet... a máte hned dvě, pro jistotu...

Nedivím se, jsem jen vděčná...

A to už jsem na jiné vyhlídce,

se sluncem vysoko nad hlavou,

těsně pod starým hradem Templštejn,

kde jsem byla vloni, 

který řád Teplářů vystavěl vysoko nad řekou Jihlavou, je to už přes sedmset let...

Stráží údolí,

co je dokonalým místem pro všechny, co chtějí zapomenout na dnešní dobu ...

Jde to, vážně a povinně tady musí všichni,

neboť lidičky,

tady je jedno z posledních míst, kde není signál žádných telefonů, 

kde místo displeje koukáte na vodu a posloucháte řeku a ticho...

Ano, i ticho jde poslouchat, vážně ...

A taky můžete celý nos zabořit do koberců fialek...

Nebo jen tak sedět u vody a nechtít vůbec nic...

Tady se vážně zastavil čas, cítíte ten klid?

Jenže autobus nepočká, takže vzhůru údolím dál,

kolem chat, které budu jejich majitelům asi navždycky závidět ...

A pak ještě jedno překvapení na mě čekalo za jednou z chat,

strom blízko cesty, co už tu partně dlouho nebude,

ale určitě i ty Templáře pamatuje...

Kukejte, není to sen nakonec?

A na úplný konec ještě přes řeku přejít, rozloučit se s tichem údolí 

a vzhůru do reality kolem posledních žlutých pohlazení ...

Snad jste za tenhle výlet rádi stejně jako já

a snad mi i prominete velké množství obrázků,

ale vybrat jeden, pak je mi líto těch druhých...

Snad se mi ale podařilo vybrat aspoň ty nejslunečnější.

A navíc výlet musí mít skutečný začátek a cíl, žádné dělení...

Děkuji moc, že jste tuhle dlouhou cestu se mnou zase měli chuť jít 

a já vám mohla ukázat, jak je kousek od nás skvěle pohádkově a sluníčkově, 

stačí se chtít dívat, možná trošku jinak než obvykle...

Nikdy nebudeš znát skutečnou hodnotu okamžiku, pokud se nestane vzpomínkou...

❤

Den plný zázraků ...

Přesně takový jsem včera měla den...

Možná tuhle jedinečnost předurčilo i datum 4.4.,

možná jsem si jenom zase dobře přála, tam někde hluboko vysnila,

možná všechno dohromady, možná ...

Když jsem včera před polednem sedala do vlaku vstříc toulavému dni,

nepřála jsem si nic konkrétního, snad jen slunce a vidět dokonalá místa,

kde jsem ještě nikdy nebyla ...

 Když jsem na první zastávce na cestě uviděla slunce nad hlavou,

začala jsem věřit, že se mi i nevyřčené sny začínají plnit...

Když jsem šla dál ještě ztichlým lesem 

a uviděla pak tahle místa,

kde se nebe skoro dotýkalo obrovských planin vysoko nad řekou,

věděla jsem zase, že jsem tady správně, právě dnes a teď...

A když jsem pak na chvilku měla milovanou řeku na dosah,

zasnila jsem se a viděla se tady v jedné z chat...

Slunce hřálo už vysoko a já došla zase cestou klikatou až na jedno z nejskvělejších míst tady...

Sedla jsem si na vyhřátou mez, zavřela oči a vnímala jen řeku a ticho kolem,

na chvilku jsem zase měla pocit, že se zastavil čas,

někdy bych to vážně aspoň na malinkou chvíli chtěla...

A to jsem nevědla, že mě ještě čeká ráj-

výjimečný, voňavý, zelený-

zázrak jedlových semenáčků kolem klikatící se cesty nad řekou...

 A tak jsem zase stála a jen žasla...

Pak jsem pohladila pár těch nejzelenějších větviček co znám

a poděkovala za možnost, momentální nápad tudy jít...

Když jsem odcházela v sobě s obrazem jedlí,

myslela jsem, že mám dnes už zázraky vybrány...

Sešla jsem do jiného lesa a pak to přišlo-

a já zase jen stála, žasla a po tvářích se mi najednou začaly kutálet slzy,

co nešly zastavit...

Byla jsem v ráji znovu, tentokrát modrém ...

Tolik podléšek jsem v životě na jednom místě neviděla, nikdy, nikde...

Uvědomila jsem si, jak málo stačilo, abych vybrala ráno jinou cestu

a tuhle krásu bych propásla... 

Ale nestalo se, já tu stála a nevěděla, kam se dívat dřív...

Zase jsem v duchu poděkovala a šla cestou slunečnou dál k cíli,

až tam, kde řeka ústí mezi domy...

Tímhle pohledem jsem se loučila s tímto výjimečným místem,

které mám roky na dosah, ale až dnes přišel asi ten správný čas,

jako na všechno v životě, abych ho prožila tady a mohla zažít den plný zázraků...

Díky za něj...

Člověk často nedostává to, co chce, ale většinou to, co potřebuje...

❤

Větru navzdory, jaru naproti ...

Dnešní svátečně pondělní dopoledne jsme pojali tradičně,

ale hned po obědě byl plán jasný,

pro mě jak jinak, než prchnout do lesů...

Vymyslela jsem trošku delší špacír,

abych zjistila, kolik mi fyzičky vzala operace a kolik zimní poflakování

Takže, kdo jste nestihli velikonoční povětří, zvu vás...

Nejdřív proti větru mezi poli zase poslechnout koncert skřivánčí

a vyplašit hejno ptačí...

A pak cestou polní kam jinam, než zase až k řece...

A odtud cestou klikatou, na první pohled spícím lesem,

ale jen v korunách...

Tam, kde sluníčko pomohlo,

bylo vidět i první krásky jara ...

I tady si řeka, tentokrát Rokytná, razí cestu kaňonem v údolí,

kolem rozeklaných skal.

Sice byla plná naplavenin,

ale se sluníčkem byl její obraz zase lepší než nejlepší zrcadlo...

I tady jsem našla spoustu výjimečností,

které stály za tuhle cestu místo polehávání na gauči...

Těchto pár hodin na červstvém vzduchu, jaru blízko,

mi vlastně zase stály celé za tu cestu ...

Zjistila jsem, že je potřeba ale vážně trénovat a chodit a chodit,

abych takových skvělých cest zvládla brzy co nejvíc a mohly být čím dál tím delší.

Zkrátka, abych to pravé jaro, co mám ze všech období nejraději

 a bylo už vážně cítit na každém kroku,

prostě mohla prochodit křížem krážem a dostat jej pod kůži nadlouho ...

Snad jsem ani vás dneska nenudila další svojí cestou

a třeba jsem i vás nalákala brzy někam ven, třeba na "obyčejnou" lesní cestu, 

která věřte, nemusí být obyčejná, stačí se jen dívat a chtít...

Nezáleží na tom, jak rychle budete u cíle, ale jak si tu cestu užijete ...

❤