Tam, co Templáři ...

Měla jsem to štěstí a dnešní, první, asi nejhezčí slunečný den,

jsem mohla strávit zase celý touláním...

Poslední dobou si říkám, že je až s podivem,

jak mi moje plány vychází...

Neřeším, jsem vděčná a stále děkuji...

Dnes jsem si vybrala cestu středním Pojihlavím.

Zase kousek od nás a až teď přišel asi ten správný čas,

jako ostatně na všechny moje poslední výlety...

Tak kdo chcete užít slunce, ticho, louky, co nikde jinde,

skály, hučící řeku a probouzející se lesy-

zvu vás na výšlap zalitý sluncem a ani vás bolet nohy nebudou...

Jsou to místa, kde nyní vedou Templářské stezky, 

snad na počest těch, co před staletími tudy cválali na koních

a stavěli nad řekou hrad...

A teď já, po stovkách let,  šlapala jsem tudy sama,

přemýšlela o minulosti a byla vděčná za přítomnost...

Nejdřív po pláních- Biskoupského kopce, 

kde na mě čekalo překvapení-

modré zvonky konikleců, které rostou jenom tady...

Byly jich tu stovky, jen zazvonit stačilo...

Nezvonily, ale zpěv ptáků nad hlavou byl skvělou náhradou...

Chvilku si tam posedět a nevnímat čas...

Pak dál cestou lesní směrem nad řeku,

na vyhlídku, která se ani jinak než Skály jmenovat nemůže...

Miluju teplo vyhřátých skal, hučící řeku pod sebou v údolí 

a rozeklané borovice, co pamatují minulá století...

Největší problém je pro mě potom vždycky přinutit se odejít

a pokračovat  ...

Šla jsem tedy dál, cestou lesní, plnou naplaveného kamení 

a najednou, momentální nápad, přání...mít srdce ...

A nejlíp na dlani...

a zase, někdy si stačí jen pomyslet... a máte hned dvě, pro jistotu...

Nedivím se, jsem jen vděčná...

A to už jsem na jiné vyhlídce,

se sluncem vysoko nad hlavou,

těsně pod starým hradem Templštejn,

kde jsem byla vloni, 

který řád Teplářů vystavěl vysoko nad řekou Jihlavou, je to už přes sedmset let...

Stráží údolí,

co je dokonalým místem pro všechny, co chtějí zapomenout na dnešní dobu ...

Jde to, vážně a povinně tady musí všichni,

neboť lidičky,

tady je jedno z posledních míst, kde není signál žádných telefonů, 

kde místo displeje koukáte na vodu a posloucháte řeku a ticho...

Ano, i ticho jde poslouchat, vážně ...

A taky můžete celý nos zabořit do koberců fialek...

Nebo jen tak sedět u vody a nechtít vůbec nic...

Tady se vážně zastavil čas, cítíte ten klid?

Jenže autobus nepočká, takže vzhůru údolím dál,

kolem chat, které budu jejich majitelům asi navždycky závidět ...

A pak ještě jedno překvapení na mě čekalo za jednou z chat,

strom blízko cesty, co už tu partně dlouho nebude,

ale určitě i ty Templáře pamatuje...

Kukejte, není to sen nakonec?

A na úplný konec ještě přes řeku přejít, rozloučit se s tichem údolí 

a vzhůru do reality kolem posledních žlutých pohlazení ...

Snad jste za tenhle výlet rádi stejně jako já

a snad mi i prominete velké množství obrázků,

ale vybrat jeden, pak je mi líto těch druhých...

Snad se mi ale podařilo vybrat aspoň ty nejslunečnější.

A navíc výlet musí mít skutečný začátek a cíl, žádné dělení...

Děkuji moc, že jste tuhle dlouhou cestu se mnou zase měli chuť jít 

a já vám mohla ukázat, jak je kousek od nás skvěle pohádkově a sluníčkově, 

stačí se chtít dívat, možná trošku jinak než obvykle...

Nikdy nebudeš znát skutečnou hodnotu okamžiku, pokud se nestane vzpomínkou...

❤