Větru navzdory, jaru naproti ...

Dnešní svátečně pondělní dopoledne jsme pojali tradičně,

ale hned po obědě byl plán jasný,

pro mě jak jinak, než prchnout do lesů...

Vymyslela jsem trošku delší špacír,

abych zjistila, kolik mi fyzičky vzala operace a kolik zimní poflakování

Takže, kdo jste nestihli velikonoční povětří, zvu vás...

Nejdřív proti větru mezi poli zase poslechnout koncert skřivánčí

a vyplašit hejno ptačí...

A pak cestou polní kam jinam, než zase až k řece...

A odtud cestou klikatou, na první pohled spícím lesem,

ale jen v korunách...

Tam, kde sluníčko pomohlo,

bylo vidět i první krásky jara ...

I tady si řeka, tentokrát Rokytná, razí cestu kaňonem v údolí,

kolem rozeklaných skal.

Sice byla plná naplavenin,

ale se sluníčkem byl její obraz zase lepší než nejlepší zrcadlo...

I tady jsem našla spoustu výjimečností,

které stály za tuhle cestu místo polehávání na gauči...

Těchto pár hodin na červstvém vzduchu, jaru blízko,

mi vlastně zase stály celé za tu cestu ...

Zjistila jsem, že je potřeba ale vážně trénovat a chodit a chodit,

abych takových skvělých cest zvládla brzy co nejvíc a mohly být čím dál tím delší.

Zkrátka, abych to pravé jaro, co mám ze všech období nejraději

 a bylo už vážně cítit na každém kroku,

prostě mohla prochodit křížem krážem a dostat jej pod kůži nadlouho ...

Snad jsem ani vás dneska nenudila další svojí cestou

a třeba jsem i vás nalákala brzy někam ven, třeba na "obyčejnou" lesní cestu, 

která věřte, nemusí být obyčejná, stačí se jen dívat a chtít...

Nezáleží na tom, jak rychle budete u cíle, ale jak si tu cestu užijete ...

❤