A cestou zámeckou ...

Minule jsem vás zavedla do míst skrytých pod zemí

a dneska vás zavedu na slunce, mezi vůni, i do zámeckých komnat.

Dalším zastavením při sobotním výletování

byl zámek Lysice.

Po dlouhé době jsme absolvovali i prohlídku

a k mé radosti jsme si mohli zase po x letech obout papuče- "Leštičky",

které už dávají, dle reakcí i ostatních, málo kde.

A já si to užila jako kdysi...

 

Měli jsme štěstí i na průvodkyni,

která by mohla být snad i moje babička

a taky se k nám tak snad i chovala,

ale její elán a paměť, by jí mohli závidět o polovinu mladší...

O zámku věděla snad i to,

co se tam nikdy nestalo,

povídala a povídala
a díky tomu jsme tam i strávili o půlku víc času,
než bylo v plánu,

ale zase na ni nikdy určitě nezapomeneme...

No, kdy se vám to v životě stane,

 aby vám několikrát během vyprávění nějaký průvodce popřál jenom tak-

 ať jste šťastní, spokojení,

ať si vážíte každého dne, který vám je dopřán,

ať se vám v životě daří

a ať se vám  hlavně nemoci vyhýbají...
Prostě pohádková babička,
tedy spíš dáma,
co se dneska snad už ani nerodí...

Prohlídka to byla jiná, neobvyklá,
taková zvláštně mile lidská,

ale myslím, že nelitoval nikdo.

Lysice si tak bude naše skupinka pamatovat dlouho,
a to tedy nejen díky vyhlášené zahradě,

která nás čekala ještě na závěr...

Kde moje "ááách" bylo slyšet snad stokrát...

Jedinečný a výjimečný ochoz 

je tak dokonalý,

že mi nevadil ani zub času,

co byl dost viditelný na každém kroku...

Ale jako celek je to prostě pohádka...

A když se k tomu přidají ještě tyhle voňavé krásky,

ucelený obrázek o tomto malém městečku s výjimečným zámkem,

prostě nemůže vyjít jinak než na výbornou...





Takže kdo jste nebyli,

jeďte a užijte si to tak,

jako my jedno letní, srpnové odpoledne...

Svět je jako kniha

a ti co necestují,

přečetli pouze první stránku...

❤

Po proudu s jinou řekou ...

Když jsem v pátek sedala opět do vlaku,

věděla jsem že spousta věcí bude určitě jinak,

ale určitě zase přesně tak, jak bude ten den důležité pro mě...
Už jen to, že jsem měla na nohou tentokrát půjčené Toulavky, 

že to byl jediný den, kdy po delší době byla předpověď bez provazů vody z nebe,

že jsem vybrala zase cestu, která bude pro mě premiérou,

prostě všechno už na začátku bylo příslibem dne, 

na který se nezapomíná...

Můj start v Náměšti byl opět pod zámkem, 

ke kterému mě to táhne už odmala...

Nic ze snů o kastelánce, zámecké paní ani svatbě tady, se mi sice nevyplnilo,

ale možná v minulém životě,

nebo snad kdo ví, třeba v tom příštím budu mít ještě šanci...

Zámek jsem tentokrát nechala v zádech 

a vydala jsem se s mou milovanou Oslavkou vstříc jarní divočině na jejich březích...

Všude kolem byla ta nejdokonalejší zelená, 

barva, co nejde snad ani namíchat,

dokonaly balzám na oči, ty zdravé i ty moje ...





Slunce pálilo a já šla konečně po čase zase za doprovodu té nejskvělejší říční hudby...
Šla jsem s proudem řeky,

co díky přídělu deště v minulých dnech připomínala spíš Gangu nebo Nil.

Hnědá barva obarvila vodu do neobvyklé podoby,

naplavené klády měnily její poklidný obraz...

Tahle řeka nikdy neomrzí,

ať už bude mít barvu jakoukoliv,

ať v ní vody bude málo nebo moc...

Každým pohledem bude jiná, 

už v okamžiku domáčknutí spouště...

Ta nejobyčejnější přírodní jedinečnost

co buď stihneš, nebo promarníš...

Šla jsem hodiny s proudem,

který mě nepřestával překvapovat,

s každým ohybem, s každým pohledem...

Procházela jsem úzkými cestičkami,

co vyšlapali snad jen divočáci,

kopřivy mi byly do pasu

a všemožných bylinek jsem viděla tolik, 

že kdybych jich jen zlomek nasbírala,

 mohla bych si otevřít největší apatyku na světě

a léčila bych všechny nemoci, splíny,

bolesti a trápení...

Jdu ale cestou jinou, 

všimnout si, potěšit se jejich obrazem, některé se pokusit zaznamenat...

Třeba jako tyhle dokonalé louky,

co jich taky už moc není.

Když se spojí zelené koberce plné jarních kytek

a okolní stromy,

nad hlavou je tohle dokonalé modré nebe,

kde jen pruh mraků vybízí k tipování znamení

a slunce svítí tak moc, 

že se zapomenete i nadechovat...

Tak přesně v tento okamžik necítíte nic než přání,

tohle nadlouho do sebe nasát jako lék,

 kterým všechny starosti a bolesti zmizí a i obyčejný den je výjimečně sváteční...



Když jsem se loučila s řekou, 

v duchu jsem zase děkovala za možnost vidět ji jinak,

když je konečně zase plné koryto,

když se slunce do ní noří,

když ty nejkvělejší jarní barvy tvoří kolem ten nejlepší doprovod...

A to jsem netušila, že si pro nejlepší dárek teprve dojdu...

Lesní cestou jsem vstoupila na louku,

která se mi už navždycky zapíše do paměti jako ta nejdokonalejší...

Jako malá si pamatuji louky u nás v údolí,

kde bylo kopretin spoustu, 

ale rozhodně ne takto...

Už jste někdy viděli něco podobného?

Já nikdy...

Kytky miluji, nejvíc ty luční, ty nejpřirozenější,

kde kopretiny jsou úplně nejvíc...

Snad pro jednoduchost,
snad pro tu možnost- má, nemá,

snad proto, že pro zámeckou paní se prostě hodí nejvíc...

Takže tohle byl můj narozeninový dárek před cílem.

Věřím tomu a díky zase za něj,

za možnost tohle místo vidět, neminout je,

stát tam v odpoledním slunci a navždycky jej zaznamenat....



Snad ta cesta nebyla moc dlouhá ani pro vás,

snad byla zase jiná,

 snad jste aspoň na chvilku splynuli s proudem jako já.
Děkuji za doprovod a mějte se jak jen nejlépe to půjde...

Příliš myslíme,
málo cítíme a žijeme.
Mysleme míň a prožívejme víc...

❤