Když se staví domov...

 Dneska vás vezmu zase na další výlet.

Zvu vás jen kousek od nás,

nebudeme nikam jezdit,

bude stačit zase obout Toulavky 

a seběhnout za posledními domy v ulici do údolí.

Tentokrát bylo ale hlavně potřeba poprosit moji nohu,

která je už momentálně pár týdnů hlavním důvodem,

proč cest v mém životě je tak málo.

Tak stačilo jen, aby mě aspoň kousek nesla

nebo aspoň cíl cesty,

aby dokázal odpoutat pozornost jinam...

 

Podařilo se a tak jsem dneska nakonec 

vyšla zase ve slunci,

vstříc jarnímu odpoledni,

nasát do sebe co nejvíc obrazů,

kvůli kterým mám jaro nejraději...

 

 

Každoročně se těším,

až tahle dokonale májová zelená

změní k nepoznání měsíce spící listnatý les.

 

I když jsem tudy šla ve svém životě mockrát,

nikdy mě nepřestane tenhle pohled těšit.

A když ještě pomůže slunce,

nejde nefotit...

 

Dneska jsem se rozhodla,

že půjdu jinam

a hlavně ne moc pohodlnou cestou.

Vybrala jsem si totiž spíš necestu,

kde i čtyřnozí mají problém najít skulinu v kopřivách,

ale tentokrát stačilo jít jenom za zvukem...

 

 

 

Za zvukem vody,

za potokem klikatým,

co si razí cestu

a často překonává i domovy...

 

 

Ano, domovy i přehrady,

které tady v tichu a klidu

 už pár let staví ti nejlepší tesaři na světě,

kteří naší Bobravě dali už kdysi i své jméno...

 

 

 

 

Takže cíl cesty je tímto jasný

a zdejší obyvatelé definitivně prozrazeni...

 

 

 

 

Vím, že jsou považováni za škodnou,

vím, že dělají na řekách i potocích 

dle nás lidí jenom problémy,

ale kvůli posuzování proč ano a proč ne

 jsem sem rozhodně nešla...

 

 

 

 

Prodírala jsem se po březích

a v úžasu hleděla, 

co je tohle zvíře schopné vystavět

 a udělat za obdivuhodnou práci.

 

 

Vím, že není zrovna dobře,

že pod jejich ostrými zuby padla nejedna stará osika

a desítky let staré vrby,

ale popravdě zrovna tady se o ně stejně nikdo nestará,

tak škody pro nás lidi, jsou vlastně zanedbatelné...

 

 

 

 

Kdykoliv jsem se skláněla nad jejich 

vyrobenými ostrými kůly,

 představovala jsem si,

jak vytrvalí jsou

a kolik síly musí vyvinout,

aby zdolali letité kmeny

ale nad žádnou škodou jsem vážně nepřemýšlela...

 

Bylo zvláštní pozorovat,

kolik práce tady měli,

jaké obří hráze vystavěli

a jak asi zoufalí museli být,

když o svá díla lidskou rukou přišli

a možná i díky tomu o celý svůj domov tady.

 

 

 

Přemýšlela jsem nad tím,

jestli i zvíře cítí beznaděj nebo vztek,

nebo co vlastně,

když o něco přijde, když najednou nemá to,

co měl

a na co byl dlouho zvyklý...

 

 

 

 

 

Jestli a jak těžké pro ně je, najít si nové místo pro život,

když jim změní člověk jistotu,

když najednou nemají to,

co měli dlouho...

Takhle asi málo kdo přemýšlí,

proto všechny ty hráze byly lidmi zničené.

A teď se tedy uvidí,

jestli i bobr myslí stejně jako člověk,

že když má někde doma,

když je mu někde dobře,

bude si přát být tam zase

a třeba i navzdory všem překážkám,

bude se chtít vrátit, být tam, kde mu bylo dobře.

Podobně jako člověk,

který celý život hledá to nejlepší místo k žití,

hledá si doma,

mnohdy navzdory překážkám,

které si staví třeba i sám...

 

 

 

 

 

A tak i mě tahle zvláštní cesta přiměla,

abych se zamyslela nad  tím,

co vlastně domov je,

co znamená a jaký může být,

jestli se hledá v životě lehce nebo těžce.

Jestli je to o místu nebo jenom o pocitu,

který tam doma prostě cítíte nebo vám chybí

a jak ho třeba znovu najít...

 

 

 

 

 

Přála bych tedy nám všem lidem,

 ale i těm zvláštním tvorům od našeho potoka,

aby si dokázali vytvořit nebo si každý našli nadlouho,

to nejlepší místo k životu.

Aby o domovy nepřicházeli

a pokud ano,

tak aby to nejlepší místo pro život,

vždycky bezpečně zase získali zpět...

 

Mějte se tedy hezky,

ať už místo k životu jste si vybrali sami,

nebo to správné místo teprve hledáte.

Ať ten pocit, že jste právě tady a na tomto místě doma,

ve vás navždycky zůstane,

navzdory všemu...

Domov není tam, kde máš adresu,

ale kde jsi nechal svoje srdce...

 

❤