Než se kouzlo rozplyne...

 Neděle ráno...ten dokonalý čas,

kdy většina z nás konečně vůůůbec nic nemusí,

nebo alespoň ne hned...

Ten čas, kdy je konečně vypnuté zvonění na budíku,

kdy není přesně určený čas na nic, když si to dovolíte...

Kdy můžu vstát až chci já, ne kdy velí povinnost.

Většinou vstávám až za vůně čerstvě uvařené kávy,

kdy rituál snídaně ve dvou, 

kdy zbytek domu ještě spí,

je neopakovatelný a je tím, co dělá neděli nedělí.

Je pro mě předzvěstí toho nejlepšího startu dne,

takže málo za co jsem ochotna těchto pár minut vyměnit.

Můj muž mě zná,

kromě skvělé kávy a snídaně na přání umí totiž asi číst i moje myšlenky,

umí odhadnout i okamžik, chvíli,

která je výjimečná pro mě,

třeba až tak,

že jsem ochotna vyměnit i zaběhnuté rituály,

snad proto, že to má podobně...

Přesně jako dnes ráno,

kdy stačil jen jeden máš pohled směrem k oknu téměř beze slov

a pak už jen rychle ven,

do jednoho z prvních mrazivých rán u nás,

tím směrem, kde slunce se vydává na další cestu...

Stačilo zase jenom pár kroků od domu,

na pastviny,

kde na nás čekalo kouzlo...

Jedinečný okamžik rodícího se dne,

kdy v tichu, 

jen za šustění Toulavek na ojíněné cestě,

 jsme zase stáli v první řadě v tohle jedinečném divadle...

Věděli jsme oba,

že promrzlé tváře a mokré boty za tyhle obrázky stály...

Když jsme dřepěla uprostřed nekonečných plání

a zaznamenávala tyhle bílé pavoučí cesty,

moje pusa byla od ucha k uchu

a zažívala jsem v sobě zase po čase ten jedinečný pocit radosti,

radosti z "obyčejných" věcí,

okamžiků,

které dělají můj život lepším...

Bylo dokonalé tam stát,

jen já a mí dva parťáci,

z nichž ten čtyřnohý,

 si nadělil ještě pár kilometrů nespoutaného běhu navíc...

Měl neskutečnou radost,

stejně jako my...

A stačilo k tomu jen tak málo...

Změnit zase zaběhnuté a užít si pár minut štěstí,

kouzla obyčejného nedělního rána,

které se rázem stalo výjimečné,

jen pro nás 

a možná někde i pro někoho dalšího,

kdo dostal stejný nápad jako my,

zajít si na mrazivé sluneční představení...

Vždycky když vidím takové obrázky,

přesně ty co hladí

a já vím, že jsou jen dílem okamžiku,

přemýšlím,

jestli a kolik lidí vidí to stejné jako já

a přitom stačí tak málo...

vnímat a být vděčný i za úplně obyčejné chvilky.

Právě v okamžiku,

kdy jsme se rozhodli vrátit,

jako by představení kolem nás bylo u konce,

slunce se pomalu schovalo,

modrá obloha zešedla...

My jsme to stihli 

a vy jste měli možnost vidět alespoň záznam premiéry...

Tleskat nemusíme, ale děkovat se sluší,

takže já dnes na pastvinách děkovala,

svému muži za prvotní impuls a doprovod

a pak už jen

zase za možnost zažít kouzla okamžiku,

co pro mě je víc než i zaběhnuté rituály...

Štěstí není jenom pocit,

je to stav bytí.

Štěstí je schopnost uvědomit si krásu všedního okamžiku...

❤