Hrad ve zlatě ...

Jak už název napovídá,

 dneska bych se s vámi ráda dotkla minulosti.

Chtěla bych vám ukázat místo,

kam jsme si v dnešním prosluněném,

ale mrazivém dni udělali výlet...

Když jsme se před časem dívali na tohle místo přes hluboké údolí,

bylo mi jasné, že se sem vrátím brzy znovu...

A tak jsme se vydali lesní cestou uprostřed téhle podzimní nádhery

směrem k hradu uprostřed Brd...

Na rozdíl od jiných hradů se sem dá dojít moderní cestou,

na první pohled na hony vzdálené od té romantické, středověké,

ale já nikdy nedám na první dojem 

a všímám si raději znamení,

že se věci dějí tak jak mají

a jsem na správném místě,

takže málo co vzdávám předem...

Stejně jako dnes,

když jediné postavičky které míjíte 

je třeba houf trpaslíků... sedmi trpaslíků...

Sedm chlapů, co kromě velkých ruksaků na zádech,

co na přespání někde v lese byly nezbytností,

vykřesali v sobě kus kluka, co je pro každou legraci...

Snad tenhle konzumní svět dospělých berou s nadhledem

a prostě jenom tak si na hlavu klidně vezmou červenou čepici

a za Sněhurku by brali tu nejhezčí holku kterou míjeli,

jen kdybychom jí to dovolili...

To jsou ty okamžiky kdy vím, 

že svět kolem je ještě aspoň trošku v pořádku,

že je ještě dost lidí,

kteří pro pobavení svoje a úsměv těch okolo,

 vlezou klidně zpátky i do pohádky...

A pak už stačil jen kousek a ocitli jsme v pohádce my

a v tomhle ledovém poledni jsme poprvé uviděli středověké zdi

hradu Valdek...

Okamžitě mě napadlo,

že pro první návštěvu tady,

jsme si nemohli vybrat lepší čas...

Protože všechny strany,

kompletně celý byl obklopen zlatou barvou ve všech možných odlescích...

Žlutá, zlatá, měděná,

oranžová...zelená

málo kdo by tuhle dokonalost podzimní palety zvládl vykreslit...

Stejně jako ticho v lese,

nekonečné louky,

utíkající řeky i třeba modré nebe,

mám ráda kameny...

Kdo mě zná,

ten ví, že to mám i s nimi zase trochu jinak...

Nedívám se na ně ani jako na stavební materiál,

ani jako studené kusy skal,

líbí se mi jejich odlišnost,

nenajdete dva stejné,

a vlastně ani podobné...

A tady, uprostřed lesa,

bylo jich víc než dokážete pořádně prohlédnout,

ale i tady bylo znamení a dokonalých míst víc než dost,

pro mě i pro naši "Sněhurku",

která se i mému pohledu snaží porozumět

a i pro ni je správných znamení v pravý čas potřeba...

Kdyby tenhle hrad nebyl Zlatý,

určitě by zasloužil název Dubový...

Těch stařičkých dubů bylo kolem jeho zdí nepočítaně

a jeden krásnější než druhý...

A zase ta dokonalost té nejpřirozenější zlaté

a majestátnosti těchto stařičkých obrů...

Slunce mi pomáhalo vydatně,

abych nevnímala zmrzlé prsty na spoušti,

ale nepropásla světlo a stín...

Tu odvěkou nerozlučnou dvojici,

co dělá obrázek věrohodnější 

a fotku bližší skutečnosti...

Když vyjde slunce, nevnímám proto zase kolem nic,

naprosto všechno kolem zmizí,

jsme zase jenom já a prst na spoušti...

Vždycky když obrázek mám bezpečně uložený ve foťáku,

často děkuji dodatečně své mužské ochrance,

který mě oddaně doprovází na většině mých cest,

že je mýma druhýma očima, když já ty svoje směruju k nebi

nebo třeba po kamenných zdech vzhůru,

že ty jeho bezpečně vnímají moje kroky v Toulavkách,

když díky zachycení okamžiku nestačím mnohdy ani dýchat...

Ale když zadržím dech a třeba právě ani moc nevnímám svůj krok,

podaří se mi ale bezpečně zachytit přesně to,

co chci...

Třeba tenhle výjimečný hrad ze stovek druhů kamení,

co v zajetí téhle podzimní palety čeká na každého,

komu nevadí třeba zmrzlé tváře

a stejně jako my díky těmto obrázkům,

co jsme uložili do paměti nadlouho,

změnili jeden obyčejný sobotní den ve výjimečný...

A tak děkuji nejdříve svému muži za nápad zase ujet sobotnímu stereotypu

a tentokrát i společně s Kačenkou mi dělali společnost,

svoje promrzlé ruce nastavovaly slunci při čekání na mě,

ale přesto stáli o to vidět dneska snad i trochu mýma očima...

A taky vám všem,

 kteří jste věnovali svůj čas výletu za podzimním zlatem společně s námi,

moc si toho vážím...

Příliš mnoho myslíme,

příliš málo cítíme,

příliš mnoho mluvíme,

příliš málo vnímáme...

Nikdy není pozdě zastavit se

a začít znovu a jinak...

❤