Mezi skály za obříky ...

Dnes si tady chci uchovat vzpomínku na další výlet,

kam jsem byla "vyvezena".

Vydali jsme se tentokrát do Křivoklátských lesů,

do údolí kolem Zbirožského potoka,

jen kousek od obce Skryje,

která našemu hlavnímu cíli dala i název

a díky které se stalo tohle údolí známé.

Takže vystupovat,

míříme ke Skryjským jezírkům...

Šli jsme pohodlnou cestou v kaňonu mezi skalami

a směr nám udával potok hned vedle cesty.  

Tahle cesta pod stromovými velikány byla zvláštní.

Míjeli jsme kamenná pole a obrovské staré kmeny,

které jakoby někdo do údolí rozházel.

Stačilo se jen zasnít a stačilo si jen představit...

Třeba obry,

co stáli obkročmo proti sobě přes tohle údolí,

  tyhle obří bukové kmeny házeli dolů jako sirky 

a těmi největšími balvany dohodili až do spěchající vody.

Úplné obří bojiště :o))

A tak jsme si tam cestou představovali společně  naše obříky

a aspoň trošku nás naše pohádkové představy pomohly přenést jinam

a nevnímat ostatní skupinky lidí,

kteří zvolili tohle místo na jarní výlet stejně jako my.

Když jsme čekali, až budu mít zase záběry bez lidiček,

protože takové já prostě vyhledávám,

uvědomila jsem si,

že jsem zase jenom tohle přání v duchu vyslovila

a stačilo jen chvíli počkat 

a sladce se zasnít,

a....

A najednou jsme byli na místě skoro sami,

jen na pár chvil,

abych zaznamenala přesně to, co jsem chtěla,

abych si všimla toho,

co jsem vidět měla a přesně tak,

jak si tohle výjimečné místo zasloužilo...

Když jsme po menší koupeli bot zdolali potok,

ocitli jsme se zase úplně sami na místě,

které by bylo škoda minout...

Sestoupili jsme po obřích schodech

až do průrvy mezi balvany až tam, 

kde voda teče nejrychleji,

kde se staletí klikatí jako had

a zařezává stopu do obřích skal,

aby pak vytvořila jezírko,

co jsme před ním stáli před chvílí...

Bylo úžasné tady stát a pozorovat o samotě mizející vodu pod sebou

a kolem obdivovat skály až do nebe.

A zase si stačilo jen představit,

třeba zrovna ty malé obříky, 

co sem dolů sestupovali pro vodu,

do své obří kuchyně vysoko ve skalách...

Ne, nesvítilo slunce,

takže úpal jsme neměli :o),

prostě jsme jen přistoupili na tuhle hru na "jako",

přesně jako to dělávají děti...

Je škoda,

že my velcí tak brzy zapomínáme na svět fantazie,

co jsme běžně žili jako děti,

že se svět kolem nás postupem let srazil jen na všechno skutečné.

Bylo to fajn, 

aspoň na chvíli vzbudit svět fantazie v sobě

a tohle místo si zapamatovat úplně jinak než všichni kolem,

co chtěli ulovit svoje selfie klidně s deseti cizími lidmi v pozadí a bylo jim to jedno.

Stejně jako oni

 jsme si sice odnášeli tyhle přírodní obrázky,

ale my se hlavně hodně nasmáli,

zapomněli jsme na svoje dospělé starosti,

zavzpomínali na kdysi,

dokázali jsme vymazat aspoň na pár minut úplně svět kolem

a tím dát tomuto výletu úplně jiný význam...

Snad jsem vás ani tentokrát nenudila,

snad se moc nepozastavíte nad tím,

jaké představy dokážu mít,

snad nevadí,

 že dnes jsem se zase dívala asi úplně jinak než většina...

Já už ale asi vážně jiná nebudu

a když ještě vedle sebe mám někoho,

kdo třeba takové "Obří příběhy" vymýšlí

a je parťákem i pro každou mou zvláštní představu,

tak prostě ani jiná být nemůžu a už ani nechci...

Takže díky za dnešní doprovod malinko pohádkový,

užijte si každý den 

a vzpomeňte si na hezkých místech třeba na to,

jak jste jako děti uměli vnímat maličkosti a svět kolem,

bude vám hned lépe

a i mezi kapkami deště se třeba budete smát jako kdysi ...

Jednoho dne budeme dost staří na to,

abychom znovu začali číst pohádky...

❤