Být první ...

Nezávodím, nemám ani ambice sportovní

a přesto jsem před pár dny zažila pocit vítězství.

I když jsem neměla s kým poměřit rychlost,

myslím, že bych zase vyhrála minimálně v bleskovém oblékání

a rozhodnutí během pár minut změnit plány na dopoledne.

Místo tance v kuchyni jsem zvolila tanec mezi vločkami čerstvého sněhu...

I když jsem naplánovala vyběhnout jen na chvíli,

bylo mi jasné hned po pár metrech venku,

že tenhle pocit,

kdy můžu být v tichu, neřešit nic,

vymazat prostor a čas,

volně dýchat,

zase nebude jen o pár desítkách minut...

Z nebe se snášely kusy bílých chomáčů,

já šla po známé cestě,

kolem starých jabloní, trnkových keřů a švestek obalených do bíla,

cestě, po které chodí spousta lidí,

ale to ráno jsem byla jen já,

já byla první...

Znáte ten pocit, když napadne čerstvý sníh,

všude je ticho,

společnost vám dělají jen kosi v trnkových keřích,

slyšíte jen svůj dech a křupající peřinu pod nohou

a vy máte to výsadní právo vyšlapat tím kobercem stopu úplně první?

I když sníh mi na hledáčku zanechával mokré čmouhy

a ruce mě zase klasicky mrzly,

zase jsem se usmívala jako malá...

Uvědomila jsem si svoje dnešní výsadní první právo právě v místě,

kde jsem se chtěla otáčet a mířit zase zpět.

Cítila jsem se už malinko provinile,

protože při pohledu na hodiny reálně hrozilo,

že doma dnes nedobrovolně budou bez oběda,

jen kvůli mému pocitu vítěze bílé stopy...

Ale vážně,

nemůžu zato,

když koukám do foťáku,

ztratím se v prostoru a čase.

Vážně jsem se chtěla otočit

ale v tom,

když jsem ještě chtěla zachytit bílou tmu směrem brdské kopečky,

jako by mi někdo do hlavy viděl...

Z nebe se přestaly snášet bílé kusy

a nebe se otevřelo...

Změnila se barva,

ukázaly se vrcholky brdských kopečků přede mnou,

zrovna jako na objednávku...

Nebudu lhát, jasně, že jsem na oběd zapomněla,

stála jsem v tom zimním divadle na té otevřené pláni,

jen já

a zase jsem byla první...

První,

co jsem uviděla v dálce byl zase Plešivec a před ním Chlumek,

moje každodenní magnety.

Jakoby někdo nade mnou schválně rozfoukal tu bílou deku,

která všechno zakrývala ještě před pár minutami.

Jakoby někdo věděl,

že pro dokonalý pocit mi chyběl tenhle pohled,

čistá, modrobílá krása...

Já vím, vždyť je to jen sníh,

vím, že ho letos je možná víc než kdy jindy,

ale mě tahle čistá krása v nejpřirozenější podobě asi nikdy nepřestane udivovat.

Snad je to tím,

že těch čistých, jasných věcí je teď kolem nás tak žalostně málo,

málokdy a málokde máme teď volnou pusu na nádech i výdech,

tak moc nám chybí volně se nadechnout...

Asi proto jsem si o to víc tady všechnu tuhle bílou krásu,

co se měnila každou minutou,

 chtěla užít a sobě zaznamenat...

Tak ještě pohled na středobod každé mé cesty-

tahle stará hrušeň

a moje výjimečná veliká borovice uprostřed pastvin,

tu prostě zase musím zvěčnit aspoň z dálky

a pak už vážně úprkem domů...

Tak ne,

 ještě poslední pohled na už úplné kopečky v dáli

a ještě jedno poděkování za dnešní rychlo úprk do bílé stopy,

první letošní srdce, tentokrát veliké, přímo z nebe...

Pro tebe i pro tebe,

pro vás,

že jste nezmrzli

a měli chuť zase se mnou jít,

i když jen za naše humna,

 bez roušek,

bez omezení

a byli se mnou v té sněhové stopě úplně první...

V životě máte vždy na výběr ze dvou možností.

Buď se stanete pánem svého času a osudu,

nebo obětí okolností...

❤