Klid na Vysočině ...

Tak jsem si po delší době dovolila zase dovolovat,

více než tři dny volno v kuse,

pro mě neobvyklé...

Těšila jsem se jako děti na podzimní prázdniny,

cíl byl jasný- opět milovaná Vysočina,

po pár měsících...

Naposledy jsem se tady koupala v rybníku a trhala borůvky,

tentokrát jsem měla na sobě několik vrstev a místy,

když už mi prsty přimrzaly ke spoušti, poslušně i na rukou rukavice...

Tady, více než u nás na jihu, už přišel ten pravý podzim,

kdy i když se slunce snažilo,

vítr a mrazivý vzduch byl v převaze...

Takže to bylo zase úplně jiné,

ale výjimečné, jako vždycky...

Přemýšlím, kam vás zase vezmu nejdříve,

protože jsem toho tam prošla, to dá rozum, zase dost a dost...

Vezmu vás tedy nejdřív tam,

kam mě vedou moje první kroky vždycky-

okruh přes les do polí

a kolem ztichlé hladiny rybníka Sykovce.

Vzduch byl studený a moje ruce s ním, 

ale tuhle krásu nešlo nefotit..

Tuhle cestu jsem fotila už mockrát,

asi jako většinu obrazů dnes,

ale přesto jsou všechny zase úplně jiné,

výjimečné a neopakovatelné,

třeba jako tohle stádo, co se mi ukázalo jenom na mžik...

Cestou kolem rybníka mi dělaly společnost zase jenom kačenky,

jinak bylo zase kolem jen úplné ticho a všude ve vzduchu byla cítit zima...

Dokončila jsem svůj první výšlap

a s pusou ošlehanou větrem

a prsty zmrzlými na kost, jsem se vrátila do chaty.

Nic z toho mi nevadilo,

zase jsem měla tu "dušičku v peří" jak mi jako malé říkávala kdysi moje babička...

Ale až teď dokážu cítit ten pocit uvnitř, hluboko,

ale určitě úplně přesně, jak to tehdy myslela...

Děkuji vám všem,

kteří jste měli chuť se projít studenou cestou

a došli se mnou až do mého prvního cíle tady.

A třeba se zase za nějaký den vraťte, ukážu vám místa,

kde se zastavil čas...

Jací jsme ve skutečnosti vychází vždy z toho,

kde jsme byli a co jsme zažili...

❤