motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 20. října 2019

Nejde, neexistuje ...

Přiznám se,
že dnešní příspěvek bude jiný,
hlavně o jiných lidech,
o zástupech lidí,
které jsem potkala tuhle sobotu na dlouze plánované cestě do Třeboně...



 Začnu trošku ze široka,
abyste pochopili, proč možná a hlavně tento příspěvek, památka...
Nejsem soutěživý tip,
nevyhledávám akce, kde si lze porovnat jak na tom jsem já a jak ti ostatní.
S tím úzce souvisí,
že hlavně sport tedy není můj kámoš už od dětství.
Upřímně však obdivuji každého, kdo to má přesně opačně,
kdo zajeté koleje a pohodlnost vyměnil za soutěživost
 a vydává se dobrovolně překonávat svoje limity.







Můj muž je v tomto můj pravý opak,
snad má v sobě hlavně notnou dávku chlapské zdravé ješitnosti,
snad je to i tím, že sportoval vlastně odmala, dost soutěžil, dost vyhrával,
pak na dlouhé roky přestal 
a teď se vydal znovu cestou zkusit, překonat, dokázat,
sobě i nám všem co pochybovali, nevěřili-
že to dá, že na to má i teď...





Z toho plyne,
že moje cesta bude dneska jiná,
budu jako doprovod jednoho cizího vysněného snu a cíle-
pojďte spolu se mnou do mlhavého sobotního dne 19.října,
kdy celá Třeboň žila během.
Ano, zvu vás na Třeboňský maraton...


Jeli jsme s dětmi podpořit přes půl republiky našeho tátu,
aby v tom "životním a poprvé" nebyl úplně sám.
Musím říct, že když jsem viděla ty stovky a tisíce lidí,
co se ten den pohybovali ulicemi tohoto krásného města
a pak při zvuku bubnů odpočítávali v tisícovkách start,
nechtělo se mi ani věřit,
že je jich tolik, kteří dobrovolně překonávají i pravidelně sami sebe...




Viděla jsem už od rána spoustu odhodlání, ale zároveň i obav,
jak to dají, jestli v téhle obrovské zkoušce, kterou si dobrovolně zvolili obstojí.
Myslím hlavně ti, kteří nestáli na startu v prvních řadách,
nešlo jim hlavně o čas v tabulkách,
ale spíš ti, kteří běh mají jako zálibu a relax,
kteří si chtěli ten den prostě dokázat že na to mají
a třeba jen jednou v životě...
Když jsem je míjela, snažila jsem se v nich najít něco společného,
protože stáří, ani fyzický zjev nebyli určitě tím správným vodítkem.


Nebudu tady popisovat, 
jaké obavy jsem měla, jako bych na ten start musela já,
že jsem byla nekonečné hodiny tak nervózní, jako jsem snad nikdy nebyla,
takže jsem si podzimní, studenou, ale krásnou Třeboň asi náležitě nevychutnala,
ale určitě jsem měla hodně času přemýšlet jinak a o jiných věcech než obvykle
a nakonec i trošku té okolní krásy zaznamenat...








Když jsme pak s dětmi čekali v cíli 
a pozorovala jsem ty, co si přibíhali pro medaile,
většinu pocitů jsem prožívala s nimi
a před každým jedním z nich jsem se proto aspoň v duchu poklonila...



Ty obrovské emoce v cíli byly totiž tak silné,
že je musel cítit každý, kdo se aspoň trošku víc díval a snažil se vcítit, pochopit...


Měla jsem dost času přemýšlet i o tom,
že každý jeden z nás nemusí stát zrovna na startu maratonu,
aby dokázal zvládnout všechno,
aby dokázal překonat svoje limity,
ale jen v tom případě,
pokud tomu snu bude ale hluboce věřit a dá mu nejvíc ze sebe...



Člověk musí všechna svoje důležitá rozhodnutí dělat hlavně kvůli sobě,
ne kvůli okolí,
ne kvůli obdivu a uznání,
ale jen když poslechne hlas svého vnitřního já a uvěří mu,
jak se zpívá v jedné mé oblíbené písničce...

Když nemůžeš přidej víc,
zakřič prostě z plných plic,
že slovo nejde- neexistuje,
slovo nejde- neexistuje.
Když nemůžeš přidej víc,
zakřič prostě z plných plic,
že to dáš, na to máš, že to dáš...

Pak i sny se stanou skutečností...





Skláním se před všemi, kterým jsem ten den pohlédla v cíli do tváře,
že poslechli sebe a dokázali nám všem ostatním,
že jsou vítězi úplně, úplně všichni, bez rozdílu ukazatele času v cíli.



Hlavními vítězi zůstanou už ale navždycky hlavně pro sebe,
že se překonali, že to dokázali, že to nevzdali,
stejně jako náš táta, 
který těch nekonečných 42,195 km hned napoprvé v životě dal
a nám dopřál zážitek, na který se nezapomíná...






12 komentářů:

  1. No páni, to je naprosto super. Přesně jak píšeš Hani, to odhodlání, překonat jakékoli zábrany v sobě, říct sám sobě - To dáš. Gratuluji tvému muži!
    Ála

    OdpovědětVymazat
  2. Hani,
    píšeš o krásných procházkách, fotíš nádhernou přírodu,... ale tohle je prostě ještě o trochu víc !
    Protože je v tom láska k nejbližšímu ❤
    Velká gratulace tvému maratonovému muži!

    OdpovědětVymazat
  3. Tvůj muž má můj obdiv. Určitě měl na trase místa, kde mlel z posledního, ale právě to, že překonal krizi a doběhl úžasné.

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní21 října

    Úžasné! Hezké, že jste manželovi fandili.
    ( sportovala jsem za mlada a už mě to nebere.)
    Hani, jak se ti Třeboň líbila? já tam ráda jezdím, i když, o maratonu jsem tam nebyla. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc tvému muži gratuluji! Bezmezně obdivuju lidi, kteří si dokáží dát cíl, překonají sebe sami a dokáží se k cíli propracovat. A nemusí to být nutně jen sport.Já taková nejsem, spíš si řeknu, že bych to stejně nedokázala, raději se vzdám předem. Je v tom samozřejmě velká dávka lenosti, nedisciplinovanosti, ale také malá sebedůvěra. O to více obdivuji lidi, kteří dokáží své limity posouvat.

    OdpovědětVymazat
  6. Velký obdiv a obrovský respekt cítím já, odvaha, zabejčilost, láska a rodinná sounáležitost a podpora je cítit z tvých slov i fotek.
    Úžasné, Haničko!
    Moc gratuluji! Helena

    OdpovědětVymazat
  7. Všem takovým lidem moc držím pěstě a fandím !!! Měla jsem to taky tak - dokázat to sobě !!(u nás se běhá ,,Sparťan,,)ten pocit , že to člověk dokázal se nedá ani popsat!!! Aroo-Aroo-Aroo

    OdpovědětVymazat
  8. Gratuluji. Gratuluji Vám všem, že jste jeli fandit, že to manžel dal, že jste si užili super den. Já jsem v sobotu popoběhla pár set metrů a čekala jsem na ty endorfiny štěstí a nic. Včera jsem uklidila celý barák a záplava endorfinů se dostavila. Asi ze mne běžec nebude. :o)
    Hani, přeji Ti krásné dny. D.

    OdpovědětVymazat
  9. Říkám si, jak v sobě dokážeme vydolovat sílu, nadšení, jak překonáme sami sebe a věřím, že tvůj muž nikdy nezapomene.
    Tvé dnešní povídání je velice inspirativní, pro všechny. Fňukáme, hledáme výmluvy, kličkujeme a málokdy se čelem postavíme a napřímíme. Tleskám a obdivuji tvého favorita, je to vítěz a veliký borec.

    OdpovědětVymazat
  10. A great post! I love your blog. Your content is very interesting < 3
    I am following you and invite you to me
    https://milentry-blog.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  11. Dnes odpovím zcela netradičně všem.
    Kteří jste měli chuť se tady zase zastavit a moje vypravění si projít.
    Děkuji, všem, které jste mi tady taková krásná slova navíc zanechaly. Manžel moc děkuje, každého jednoho povzbudivého slova si moc váží.
    Ze ❤️ moc díky

    OdpovědětVymazat
  12. Anonymní24 října

    Hanko, obdivuji vašeho muže. Je to "FRAJER". Ten můj zase miluje všechny kopce v Beskydech, které mají nad 1000 m a snaží se je zdolávat ze všech nejkomplikovanějších stran a v nejhorším počasí. K tomu si stopuje čas. A já doma trnu, zda s ním nápor vichřice někde nemetl do křoví nebo kosodřeviny, jestli náhodou nemá pařez zaražený v ř..i, či jestli ho netrefil blesk, anebo zda někde nestoupl špatně a nezpůsobil si úraz. A to nemluvím o hadech, protože to je jen větev. Já chodím pro radost a pohledy do krajiny, a on nic nevidí a neslyší, ale oznámí, že to udělal za a následuje čas. Já nato, zase jsi měl olympiádu? Zdraví Iwka

    OdpovědětVymazat

Děkuji moc za váš čas a chuť, přidat mi sem i pár řádků ...