Až děti odejdou ...

 Nanečisto si zkouším tento týden.

Jedno z mých dvou zlatíček je poprvé za 13 let na týden mimo domov.

A musím říct, že je to dost zvláštní situace, doma je tak divně, prázdno, 
někdo chybí a moc...

Přemýšlím nad tím, jaké to jednou bude, až odejdou navždy 

a dají se na cestu životem jen po svých kolejích...

Všechno strašně letí, před časem byli tak malincí a teď...

Jenom je mi líto toho, že pořád někam spěcháme...
 Jenom se ty naše poklady narodí,

pořád chceme: aby už..., a až bude...těšíme se pořád na dny další

a mnohdy nám mezi prsty proplavou ty, které žijeme teď...

Přemýšlím nad tím, jakou jednou zvolí cestu a
 jak daleko budou od bodu svého životního startu.

Moc bych si přála, aby až jednou zůstaneme doma jenom dva, 
abych ničeho nelitovala.

Že jsem jim třeba špatně ukázala směr v životě, 
nebo jsem je málo naučila prosadit se v životě.

Ale nejvíc ze všeho, že jim zkříží cestu někdo nebo něco, 
kvůli čemu zapomenou na to,

co jsem je s nejlepším vědomím učila já.

Ale hlavně bych si ale ze srdce přála, aby ať už zvolí jakoukoliv cestu, 
byli v životě šťastní,

spokojení a nebudou muset nikdy žádného kroku v životě litovat...