Všem andělům ...

Tento příspěvek bude jiný,

nenazuji si ani svoje toulavky, neuvidíte asi ani žádné fotky,

jen prostě chci sem dát jen pár slov,

tak jak to cítím teď, dnes, tady...

Před pár dny jsem šla do údolí, když všechno pokryla bílá peřina,

měla jsem v plánu jednu úplně obyčejnou věc-

chtěla jsem udělat po létech ve sněhu anděla...

Jen tak, lehnout do té bílé čisté krásy a zavzpomínat třeba na to,

kdy jsem ho dělala naposled, asi kdysi, jako malá...

Chystám se sem tento příspěvek dát už od nového roku,

ale fotka anděla nevyšla tak, jak jsem chtěla,

navíc pořád nebyl nějak čas, udály se jiné věci, možná na první pohled zajímavější...

Až dnes, právě dnes, jsem si na svého zapomenutého anděla vzpomněla, 

vlastně na všechny anděly...

Protože jeden anděl dneska odešel- ten největší, kterého člověk může mít-

mé nejlepší kamarádce dnes odešla navždycky maminka...

O jednoho anděla je na světě rázem míň, bez ohlášení, bez rozloučení...

Jí odešly už bohužel oba andělé, ti nejdůležitější v životě.

Je tak mladá, tolik by potřebovala právě ty nejbližší anděly vedle sebe mít....

Naštěstí ještě pár lidí s neviditelnými křídly, pod které se schová, ještě kolem sebe má...

Nezapomínejme v této uspěchané době na nikoho, který je nám andělem, 

nebo jen prostě vedle nás stojí a třeba jej tak ani nevnímáme...

Čas strašně letí, dnešek je teď, tento okamžik a zítra už může být pozdě,

na všechno...

A pak zbudou jen výčitky, že jsem něco nestihl, nezašel, 

nepotěšil, nepochválil, neobejmul,

neřekl, že někdo vedle mě je důležitý, moc důležitý, je nejvíc,

že je andělem- mým nebo i těm kolem...

Nezapomínejte nikdy na anděly

 a jestli vás při čtení mých pocitů napadlo nějaké jméno,

tak udělejte teď a tady co cítíte, co musíte,

protože už za pár chvil to nemusíte stihnout...

Andělé jsou všude kolem nás, nemívají křídla,

ale přiletí vždycky, když je to nejvíc potřeba...

❤ 

V závějích ...

Když jsem před koncem roku měla možnost zažít na Vysočině tu pravou zimní pohádku,

netušila jsem, že se sem vrátím a bude to velice brzy...

Poslední dny nás kolem zásobují zprávami o zavalení většiny republiky sněhem,

bohužel kousek od Brna se musíme spokojit s popraškem, 

který už týdny střídá celkem pravidelně déšť a totální jaro...

Vzhledem k tomu, že všichni u nás doma, tedy kromě mě, 

podlehli lyžařské vášni,

vydali jsme se v sobotu zase za nejbližším sněhem k Novému Městu.

Když jsem viděla desítky aut pod kopcem, 

byla jsem snad ještě víc vděčná tomu, 

že jsem lyžařské umění nechala definitivně v minulém století,

 na mém druhém lyžařském výcviku na gymplu...

Vydala jsem se tedy sama vstříc sněhovým závějím a obaleným stromům, 

daleko od davů, daleko od barevných mravenců,

pohybujících se pro mě neskutečnou rychlostí na uježděném kopci.

Vydala jsem se jen do bílých sněhokup a totálně obalených smrků,

co ještě tady ční až do mraků...

Po pár ušlapaných stametrech jsem musela přehodnotit menší plán,

protože vichr z polí a sněhová tma,

mi i na hlavní cestě dost jasně ukázala, že po turistických značkách napříč poli,

se dneska vážně asi moc procházkově jít nedá...

Tak jsem neplánovaně došla až do malé dědinky schované v dolině,

kde jako by se zastavil čas a vše určovalo počasí.

Po letech jsem tady viděla zasypané domy až pod okna 

a zasypanou zvoničku mám před očima do teď...

Na zpáteční cestě, po té stejné, po které jsem ještě před chvilkou neviděla ani na rukavici,

jsem teď mohla i fotit, aniž by se foťák měnil ve sněhovou kouli.

Uvědomila jsem si tady, ani ne v pravých horách,  

že ne člověk, ale příroda má pořád poslední slovo

a změní všechno, ať už je to námi sebe lépe naplánované...

Takže i počasí se smilovalo a i díky tomu mám tyhle obrázky

té pravé, nefalšované zimy...

Když procházíte koridorem mezi závějemi,

cestou, kde bílá nadílka pokryla všechno suché, špinavé, smutné,

změnila stromy jako v pohádce o Mrazíkovi,

nestačíte se divit a vnímat vše pohádkové kolem,

 svět, o kterém si my, jen šedesát kilometrů odsud, můžeme nechat jenom zdát...

A tak jsem tam zase v tichu procházela a doprovod mi byl jen můj zmrzlý dech

a bála jsem se vlastně jen toho,

aby některý smrkový velikán tu sněhovou tíhu nechtěl i s větvemi pustit k zemi...

Slyšela jsem i to, jak praskají větve a moc dobrý pocit to nebyl,

ale tak jsem si zase jenom přála a věřila...

Tahle cesta byla tak krásná,

že mi snad odpustíte zase možná víc obrázků, než by bylo nutné,

ale kdoví kdy zase takovou zimu já zažiju,

proto si ji tady chci co nejvíce ponechat...

Odjížděli jsme nakonec všichni spokojení.

Lyžaři s tím, že za rok nic nezapomněli a prkýnka jezdí tak, jak mají

a já s hladivým pocitem tam uvnitř,

že jsem zase vyplnila tři hodiny svého volna přesně tak,

jak jsem ani nedoufala, ale přesně tak, jak jsem teď a tady potřebovala...

Moc děkuji vám všem, kteří jste měli chuť v závějích  procházet mrazem zase se mnou
a i když byla zima velká,
snad kousek toho hřejivého z toho dne, cítíte i vy...

To bylo tenkrát, když v zimě padal ještě sníh ...

❤

Za novoroční meluzínou ...

Chybí mi tady jeden příspěvek,

kterým jsem zahájila nový rok.

Moje první novoroční toulání,

hned třetí den v novém roce,

kdy jsem se zase vydala do ticha za vidinou sněhu, 

mě zavedlo kousek on nás, jen jednu vlakovou zastávku...

Netušila jsem, že tentokrát je nejvíc sněhu u nás,

ale vyšla jsem i tak vstříc větru a prosila slunce,

ať mě nenechá napospas mrazu...

I když sněhu bylo málo,

vůbec jsem nelitovala,

ani cesty, ani mrazu, co zalézal pod rukavice a štípal do tváří mezi poli.

Slunce nakonec pomohlo a i z obyčejné polní cesty mi udělal zase zážitek.

Když jsem míjela kapličku a smírčí kámen u jedné z nich,

i nebe se rozestoupilo a ukázalo tu nejhezčí modrou zimní oblohu,

kterou jsem si mohla přát...

A to jsem netušila,

že nejlepší obrazy mě ještě čekají,

když se počasí v mžiku změní.

Nebe a mraky začaly sypat zase sníh

a vyčarovaly zase obraz v polích,

který byl snad zase jenom pro mě...

Tak jsem mohla vidět mizející cestu v polích 

a sníh, co mu vítr udával dráhu rovnoběžnou s mojí cestou...

Poznala jsem sílu mrazivého větru,

před kterým se schovat nedá a zaleze všude, co není skryto.

Taky já jsem musela utéct až k lesu

abych zahřála sebe, ruce a uchránila foťák před sněhovou nadílkou.

Nic není náhoda,

tedy ani moje kroky, co mě zavedly sem,

těsně k lesu, 

kdy se najednou sníh přestal sypat,

objevilo se slunce

a vítr dostal rázem obraz i zvuk...

Ve vteřině se přede mnou zjevilo sněhové divadlo,

mrazivá meluzína a sněhové víry uprostřed polí...

A tak jsem tak tak stála a snažila se tu výjimečnost zachytit,

zapomněla jsem na zkřehlé ruce a jen držela prst na spoušti 

a poslouchala tenhle novoroční koncert...

Ten zvuk přenést naživo neumím,

ale snad ho z těch obrázků nakonec taky uslyšíte...

Díky, že jste v tom mrazu šli moji první letošní cestu zase se mnou...

Nečekej na perfektní okamžik,

vezmi tento přítomný a udělej z něj perfektní ...

❤