Tento příspěvek bude jiný,
nenazuji si ani svoje toulavky, neuvidíte asi ani žádné fotky,
jen prostě chci sem dát jen pár slov,
tak jak to cítím teď, dnes, tady...
Před pár dny jsem šla do údolí, když všechno pokryla bílá peřina,
měla jsem v plánu jednu úplně obyčejnou věc-
chtěla jsem udělat po létech ve sněhu anděla...
Jen tak, lehnout do té bílé čisté krásy a zavzpomínat třeba na to,
kdy jsem ho dělala naposled, asi kdysi, jako malá...
Chystám se sem tento příspěvek dát už od nového roku,
ale fotka anděla nevyšla tak, jak jsem chtěla,
navíc pořád nebyl nějak čas, udály se jiné věci, možná na první pohled zajímavější...
Až dnes, právě dnes, jsem si na svého zapomenutého anděla vzpomněla,
vlastně na všechny anděly...
Protože jeden anděl dneska odešel- ten největší, kterého člověk může mít-
mé nejlepší kamarádce dnes odešla navždycky maminka...
O jednoho anděla je na světě rázem míň, bez ohlášení, bez rozloučení...
Jí odešly už bohužel oba andělé, ti nejdůležitější v životě.
Je tak mladá, tolik by potřebovala právě ty nejbližší anděly vedle sebe mít....
Naštěstí ještě pár lidí s neviditelnými křídly, pod které se schová, ještě kolem sebe má...
Nezapomínejme v této uspěchané době na nikoho, který je nám andělem,
nebo jen prostě vedle nás stojí a třeba jej tak ani nevnímáme...
Čas strašně letí, dnešek je teď, tento okamžik a zítra už může být pozdě,
na všechno...
A pak zbudou jen výčitky, že jsem něco nestihl, nezašel,
nepotěšil, nepochválil, neobejmul,
neřekl, že někdo vedle mě je důležitý, moc důležitý, je nejvíc,
že je andělem- mým nebo i těm kolem...
Nezapomínejte nikdy na anděly
a jestli vás při čtení mých pocitů napadlo nějaké jméno,
tak udělejte teď a tady co cítíte, co musíte,
protože už za pár chvil to nemusíte stihnout...
Andělé jsou všude kolem nás, nemívají křídla,
ale přiletí vždycky, když je to nejvíc potřeba...
❤