Trochu jiná pole ...

V dnešním deštivém dni se vrátím obrázky do víkendu,

kdy jsem se vydala do polí,

abych nasála teplo, ticho, dokonalé barvy a vůně letošního neobyčejného jaro-léta...

 

Došla jsem až tam, kde jedno obyčejné pole každoročně láká nejen včely a motýly,
ale taky fotografy a zvědavce, co že to vlastně na tom jednom moravském poli kvete?

 

Byla jsem tu už vloni,
mám pocit, že barva byla ještě intenzívnější,
nebo možná letos víc pálilo slunce.
Každopádně je to krása, zase ...

No řekněte, kdo by z dálky tipoval "obyčejnou" pažitku?

Nekonečný lán, co ve spojení rozvíjejícího se cibulového pole
a modré oblohy se šlehačkovými mraky, je za mě dokonalost...

A aby těch barev a zvláštních polí nebylo letos málo,
přináším ještě dokonalost číslo dvě:

Tak takovou my to máme jen kousek od domu krásu...

Tak schválně, které je hezčí?

A pro všechny co umí vidět a všímat si,

ještě jeden speciální vzkaz nad obyčejným polem z našeho údolí...

Mějte se moc hezky a užijte si i déšť, co k jaru patří 

a letos ho navíc toužebně očekáváme my i všechno živé venku.

Navíc kapky na listech jsou přece dokonalá paráda i pro oči...

Všechny knihy zežloutnou, jen kniha přírody má každý rok nové, krásnější vydání ...

❤

Zlákala mě vůně ...

Mám pocit, že letošní jaro jde ruku v ruce s létem

a o co déle jsme letos čekali na teplé dny,

o to intenzívnější jsou...

Jako by jaro chtělo všechno zvládnout tak,

aby vše bylo zalité sluncem

a všechny barvy a vůně byly ještě intenzívnější než jindy....

Možná je to tím, že vloni u nás v půli dubna všechno spálil mráz,

snad proto mi letos přijde, že i všechny stromy kvetou jinak, 

prostě víc a ty co můžou, snad i intenzivněji voní...

Přesně jako- akáty...

Taky jsou u vás obsypané akátové stromy,

veliké, bílé, vonící hrozny visí z holých stromů?

A ta vůůůně... ách...

 Šla jsem dnes za ní, cíleně,

nasát ji do sebe, potěšit se záplavou bílých střapců co visí dolů

 a proti modrému nebi s mraky,

je tohle další jarní zázrak,

co trvá jenom chvilku,

než sluníčko každý květ vysuší,

než oprší bílou krásu proudy jarního deště,

proto stojí za to si ho vychutnat...

A tak jsem tam zase stála,

pod těmi bílými hrozny

a dívala se do mraků a nasávala tuhle nezaměnitelnou vůni

a poslouchala jen bzukot včel...

Tahle vůně, co ji cítíte ještě doma, mě zlákala poprvé i k tomu,

abych si ji zkusila uchovat,

aspoň na chvíli...

A tak jsem si natrhala pár těchto voňavých střapců s sebou

a naložila na sirup, co jsem ještě nezkusila...

Snad se mi ta vůně podaří přenést i do jarního pití

a stejně dobře jak voní, bude i chutnat...

Také u vás kvete tolik tahle bílá, voňavá ozdoba,

zkoušeli jste někdy třeba sirup?

Každý den možná nesvítí slunce,

ale na každém dni se dá najít alespoň voňavá chvilka pod mraky ...

❤

Než zmizí všechny ...

Poslední dobou jsem hodně venku, hodně v lese...

 Mám to štěstí, že zajít do lesa je pro mě blíž, než třeba dojít do obchodu.

Chodím i na stejná místa, vracím se tam po čase a srovnávám,

pořád a hodně...

Taky jste si všimli, že ty krásné, zdravé, veliké smrkové lesy ubývají?

Napříč naší zemí, od severu na jih, ze západu na východ-

v obrovském se kácí,

kde ještě včera byl les, dneska je jen pustina...

Je mi smutno z toho, že to, co dělá naši krásnou zemičku jedinečnou,

její nekonečné lesy a voda v řekách- prostě a jednoduše mizí...

Když procházím poslední dobou těmi našimi lesy,

vždycky si na to vzpomenu a bojím se...

Bojím, že pokud se vyplní prognózy, 

tak do deseti let tady možná nebude už jediný zdravý smrk...

Že vlivem toho, co jenom posledních padesát let vypouštíme do ovduší,

že jenom bereme a nic té přírodě nevracíme,

tak se mění všechno kolem, vysychají řeky, sesychají po hektarech jehličnany,

co díky tomu v obrovských koloniích napadá kůrovec,

protože suchý strom se nemá jak bránit...

Takže přijde den a ty krásné veliké, zelené, pichlavé šipky, co se skoro nebe dotýkají,

co tu rostly desítky, některé stovky let,

ony tu nebudou...

Je mi smutno z toho, že místo kytek na lesních cestách,

můžeme teď jen metry pokácených kmenů počítat...

Vždycky, když se vracím z dalekých cest,

nejvíc se těším na okamžik, když prostoupíme mraky 

a objeví se pod námi zelené vrcholky stromů...

A já v tu chvíli vím, že jsem doma,
že sem patřím, že jsem šťastná, že tu můžu žít
a tuhle jedinečnou zelenou krásu mít na dosah...
Už i proto bych si ze srdce přála,

 aby tenhle obraz nezmizel...

Takže proto budu dál chodit, fotit a snažit se zapamatovat,

tuhle pro někoho" obyčejnou" lesní krásu a do sebe ji nasát nadlouho

a budu si přát, aby se předpovědi nevyplnily
 a i za dvacet nebo padesát let

 jsme mohli zajít do lesa, kde voní jehličí,
kde si zjara jde otrhat ty nejzelenější konečky do čaje...

Stoupnout pod ten největší velikán, 

slyšet křupat suché šišky pod nohou a cítit vůni pryskyřice,

protože tohle prostě nikdy ničím nepůjde nahradit...

Do lesa chodím, abych ztratil svou mysl a našel svoji duši...

❤