Co je v životě nejvíc ...

Každý odpoví jinak,

každého napadne spousta věcí -

rodina, láska, štěstí, práce, domov...

Schválně, co napadne vás?

K této úvaze mě přimělo to,

 jak se ubírají moje poslední dny a týdny...

Já odpovím jednoznačně stálé ZDRAVÍ.

Přejeme si je vzájemně, ale často je bereme jako samozřejmost,

jako všechny "jistoty" v životě...

V životě pak mnohdy musí přijít stopka,

abychom to, co jsme brali jako jisté a neměnné,

jsme vůbec vnímali a vnímali více s vděkem ...

Stejně tak i já, když jsem tu svoji schránku brala jako jistotu,

že je uvnitř i venku všechno nerozbitné...

Že bude fungovat, i když se vůbec nebudu snažit.

A proto zákonitě i u mě pak musela přijít po dlouhé době jedna velká stopka.

Když už jsem myslela, že po měsíci přece odhadnu,

že toho odpočinku už musí být dost,

tak musela přijít stopka druhá...

Abych pochopila, že ne všechno v životě jde naplánovat tak,

jak bychom chtěli my...

Že i to naše tělo má své limity a naštěstí nakonec pro nás, je umí i předvést.

A tak tu ležím zase, zase ve stejné posteli,

jen s jinou bolestí...

Zase ale s odhodláním, že budu naslouchat tělu a tentokrát můj odhad, že jsem zdravá,

mi vyjde napodruhé dobře a až bude ten opravdu správný čas,

že to poznám líp...

A tak přeji všem, koho stopka vlastního těla zastavila,

abysme se z ní náležitě uměli poučit...

Abychom nic v životě nebrali jako samozřejmost,

abychom se naučili vnímat svoje tělo i signály z něj,

aby těch "stopek" pak bylo co nejméně...

Aby to naše zdraví bylo stálé,

abychom si mohli všichni užívat života tak, jak si přejeme

a to jaro, co konečně snad vážně přijde,

jsme pak dohnali přivítat i dodatečně 

ale hlavně ZDRAVÍ...

Zdraví není vším, ale bez zdraví je všechno ničím ...

❤

Nad ledovou řekou ...

Dnešní odpoledne mě sluníčko a teplota blíže k nule vylákolo zase ven.

Aspoň na chvilku, zahnat rýmu čerstvým vzduchem a potrénovat výdrž v chůzi...

Kam jinam já můžu jít, než zase do ticha, blízko skal a vody,

vybrala jsem cestou mrazivou nad zmrzlou řekou Jihlavou...

Nejdřív jsme pozdravili labutě, co jim ani mráz nevadí

a na jejich kráse snad i přidá ...

Pak jsme šli kus už jenom cestou nad ledem...

Až úplně na dosah nespoutané vodě i pod ledem, až ke splavu, 

kde mráz vykonal svoji práci opět na jedničku ...

A pak už zase zpátky zapadajícímu slunci vstříc...

Slunce nakonec pomohlo závěru téhle cesty a osvítilo možná zbytky letošních zimních obrázků,

které pro porovnání s loňskou podzimní cestou tudy,

mám teď zase uchovány v sobě, doma, i pro vás...

A tak jsem zase ráda za fajn nápad, vrátit se na stejné místo,

za možnost prožít dvě hodiny ze sobotního času na místě, 

co pohladilo mě a třeba i vás...

Nemůžeš vstoupit dvakrát do stejné řeky,

ale to neznamená, že zbytek života musíš strávit na břehu ...

❤

V mrazu ...

Navzdory počasí a stupni teploměru,

který se dnes neposunul nad mínus pět, ani když na něj svítilo v poledne slunce,

vyšla jsem ven, nasát mrazivý vzduch s vidinou mráz vidět a vyfotit ...

A kde nejlépe se mráz a zmrzlé krystalky fotí?

No přece cestou lesní a u potoka...

Tam, kde voda teče pořád, navzdory době, mrazu,

kdysi, stejně jako dneska,

jen kdysi cesta k němu byla čistá a bez spadaných větví a staré trávy,

tam je pravý mráz vidět nejvíc...

A tak jsem viděla to, za čím jsem šla,

mrazivé obrázky, co jim slunce pomohlo dokreslit přesně to,

jak si mráz a únor představuji i já...

Dnes je to přesně měsíc, kdy jsem čekala na svoji operaci,

kdy jsem si tyhle obrázky jen představovala,

že budu tady stát a bude mi už dobře...

Vše se splnilo, zase...

Únor končí a s ním jedna moje etapa, 

kdy jsem sice o něco fyzicky přišla, ale zároveň jsem si uvědomila, 

že můžu tady být a radovat se ze všeho jako předtím, 

možná nakonec víc ...

Uvědomila jsem si, že bych si každého dne chtěla víc vážit, víc si jej užít,

alespoň jednu věc v každém dni vidět jako pozitivní,

vždyť na to, abych byla šťastná,

mi stačí vážně jen maličkosti, třeba docela obyčejný mráz a odrazy slunce v něm

a přesně díky tomu, pak může být každý den šťastný...

Jen chtít ...

Život se má žít, ne odžít ...

❤