Noční překvápko ...

Vždycky jsem si myslela, že na výlety se jezdí ve dne

a že patřím k těm, kteří si svoje přání dobře pamatují.

Tenhle víkend jsem se přesvědčila,

že pořád je spousta věcí,

co mě dokáže překvapit,

co může být poprvé.

Stačí jen aby vedle stál někdo,

kdo si třeba moje přání zapisuje do své mysli napořád

a pak nemusím ani přání opakovat...

A tak jsem se nechala překvapit

a nechala jsem plynout...

Když jsme po západu slunce sedali do auta 

a vyjížděli s mokrými skly směr neznámo,

moje přání bylo jen,

ať neprší na místě

a stojí ta noční cesta za to...

Přemýšlela jsem,  kam jsem si kdy přála jet v noci

a s míjícími směrovkami Praha,

jsem málem hlavu zavařila...

A pak, když jsem uviděla tisíce světel hlavního města,

co byly jako hvězdy, co dopadly na zem,

tak v tom se vše spojilo i mně...

Tma, Praha, tisíce světel, 

je jen jediné místo, kteté jsem toužila někdy vidět,

obrázek, co na mě vykoukl kdysi na foto stránkách...

Přestalo pršet a já jej uviděla...

Ve tmě svítil jako zjevení...

Tenhle osvětlený unikát,

Trojský most přes Vltavu,

tohle bylo to moje dávné přání vidět na vlastní oči.

Pro Pražáky a všechny, co tudy jezdí,

jsem byla asi malinko blázen, 

co dřepí u krajnice a fotí tmu,

ale pro mě to byl zase jeden splněný sen...

Připadala jsem si jako někde za oceánem,

kde tyhle mosty mají.

Vůbec mi nevadilo, že není kilometr dlouhý

a místo osmiproudové silnice kolem projela jen tramvaj...

Že i ta Vltava tady nebyl žádný veletok,

ale šlo tu úplně o jiný pocit.

Když jsem tam tak stála,

říkala jsem si, kolik lidí, co tudy jezdí třeba denně,

aspoň jednou šlo tudy pěšky a hlavně v noci,

aby viděli jinak...

Že pořád všichni celý život moc spěcháme, 

honíme se za výjimečností

a máme ji mnohdy na dosah,

jen si ji všimnout a užít si ji 

a hlavně že jde vždycky jen o náš úhel pohledu...

Tak třeba pro někoho z vás budu inspirací,

zajet se někdy na tenhle neobyčejný most podívat.

A vy, kdo to máte daleko a třeba vás teď napadlo místo,

kam byste chtěli a máte to kousek,

tak si to přání splňte,

nebo se o ně s někým blízkým podělte,

protože nikdy nevíte, kdy vám tohle přání bude splněno,

aniž byste se o to jakkoliv snažili...

Přeji vám všem, ať v téhle složité době máte každý den z něčeho radost,

ať je vám co nejlépe,

ať se vám přání plní a máte je vždycky s kým sdílet...

 

Dávejte na sebe pozor

a věřte, že i obyčejný most může být ve správnou dobu

a ve správný čas,

 tím správným znamením světla ve tmě...

❤

Podzimně ...

 Tak jsem rychlostí blesku skákla do podzimu...

Ještě jsem si sem nestihla uložit ani pár vzpomínek na léto

a je konec září...

Čas letí,

bleskové střídání dne a noci,

dnů a měsíců, 

snad jediná jistota letošního roku...

Takže není na škodu zaběhnout tam,

kde je to taky jistota, už roky,

tam, kam to mám nejblíž...

Tak vás zvu k nám do sluncem zalitého údolí,

jen v tichu jít a tuhle barevnou krásu do sebe nasát nadlouho,

aby vydržela pro dny, kdy se slunce schová...

Šla jsem po známé cestě 

a vnímala jen obyčejné znamení podzimu po cestě...

Všechno v životě je dáno úhlem pohledu,

je jen na naší volbě,  jak se chovat, co cítit...

Jestli se nechat vtáhnout do tmy a tlaku okolí,

nebo volit naši, jinou cestu ...

Vnímat to, co rezonuje s námi,

co nám dává energii a pomáhá mít co nejlepší den ...

Stačí málo,

někdy se třeba jenom projít, srovnat myšlenky

a taky si kousek té venkovní dokonalosti vzít s sebou na památku,

aby až se slunce schová, bylo čím se zase potěšit

a na hezké dny i myšlenky si zase vzpomenout...

Mějte se tedy co nejlépe,

nepropadejte splínům podzimu, ani jiným...

Snažte se dýchat čerstvý vzduch všude kde to je ještě možné,

dávejte na sebe pozor a zvládněte tuhle pro všechny nelehkou dobu.

Snažte se najít v moři negací a špatných zpráv 

aspoň jednu pozitivní chvíli na každém dni.

Obklopujte se lidmi, kteří svět kolem nevidí jenom černě

a hlavně nepřestávejte věřit,

že bude zase dobře a :

Když chcete být šťastní, tak prostě buďte ...

❤

Změnit směr a otočit se ...

Dneska popojedeme spolu dál, než jste u mě zvyklí,

vezmu vás totiž až do Čech...

 Budu vás sem teď zvát častěji

a časem už hlavně,

protože i moje životní cesta se změnila,

ale o tom dneska ještě moje psaní ani obrázky nebudou...

Takže pojďte se se mnou klikatou cestou vyšplhat až na kopec,

kde budeme mít sluncem zalité Brdy jako na dlani.

A otočit se můžete klidně na všechny strany,

vždyť jsme přímo na Točníku...

A když kouknete ještě i dolů,

můžete se dostat až na dosah takovýmto plyšákům...

Od malička miluji medvědy,

takže tenhle bonus byl pro mě dokonalým dárkem a přidanou hodnotou.

Navíc nám byli tak blízko, že víc už to snad ani nešlo

a odejít odsud jsem si skoro musela přikázat...

Čekal nás hlavně ale ještě tenhle skvost starých zdí 

a modrého nebe...

Takže račte vstoupit...

K dokonalému pocitu nepotřebuji historická data,

stačí mi jen vnímat atmosféru místa

a moje představy,

protože ty nikde nenačtu.

Letopočty a majitelé skoro nikomu v paměti totiž nezůstanou,

ale momenty a maličkosti, aspoň mně, vždycky...

Proto mám ráda fotky,

zachycení okamžiku, který se už nikdy nevrátí,

připomenutí atmosféry i po letech,

jsou pro mě nejvíc...

Stejně jako nikdy nezapomenu na tenhle pohled,

kdy jsem měla před sebou tenhle konec hradeb a tušila jsem za ním...

Skutečnost, co předčila očekávání...

 No, není u nás krásně?
Je...

 Tak jsem musela ukázat tuhle dokonalost i mému dárku, 

co mu to na hradbách taky moc slušelo.

Každé místo tady mělo zvláštní atmosféru,

některá místa byla nezapomenutelná,

jako třeba tohle okno do nekonečna...

Každý pohled, každý výklenek ve zdi...

Nebo tady, ve sklepení,

kam mě přitáhlo slunce, co osvěcovalo jediné místo,

po chvíli jediný bod a starou pavučinu...

Nikdy nezapomenu na ten pocit,

když jsem tam samotná stála ve výklenku,

zavřela oči, do kterých žhnulo slunce

a na pár sekund se z ničeho zvedl vítr...

Jsou okamžiky, které zaznamenáme,

nebo promarníme.

Já tady takových zažila moc,

kdy jsem měla možnost se zase zastavit jinak,
otočit v prostoru a čase,
vnímat jinak, ukázat jiným,
sdílet svůj pocit a nečekané obrazy tady...

Tak mi navždycky zůstane v paměti Točník místem,

kde jsem zažila a viděla neočekávané.
Bylo jedním z prvních výjimečných míst v Čechách,
které mi bylo ukázáno,

kde mi bylo hlavně dobře s těmi, co mám ráda,
co mi pomáhají na mojí nové cestě
a kterým jsem měla možnost ukázat, možná i pro ně známé místo jinak,
mýma očima, v jednom sluncem zalitém srpnovém dni...

Víra znamená věřit tomu, co nevidíš,

za odměnu pak uvidíš to,

v co uvěříš...

❤