Voda, kam se podíváš ...

Dneska vás vezmu na výlet, který bude malinko jiný,

než jste u mě zvyklí.

Nebudu chodit moc pěšky,

spíš se povezu a dnes nebudu ani sama...

Potřebovala jsem překonal delší vzdálenost

a z jednoho dne samozřejmě vytěžit maximum...

Vydaly jsme se tedy tento pátek, brzy ráno,

směr...

No, kdo mě zná už ví, že tam musí být voda a lesy a ticho
a taky...ale to až za chvíli...

Zase jsem vymyslela místa, o kterých jsem slyšela už mnoho,

mí rodiče tam jezdili už před padesáti lety,

už tehdy tahle místa byla synonymem pohody a letního klídku

ale hlavně nekonečných vodních hladin...



Myslím, že mně tam ale nikdy nevzali

a pokud ano, byla jsem ještě mrně, takže tohle si vážně nepamatuju...

Tak nezbývalo, než nasednout do auta a vydat se směr-

opět Vysočina, jen jinde,

kousek nad Telčí, kolem Řásné...

Je až neskutečné,

jak krásné to tady je,

pokaždé, když jsem stála u některého z rybníků
a ranní slunce osvěcovalo modromodrou hladinu,

nechápala jsem, proč většina u nás někam utíká za hranice,

když tady je tak krásně...

Ale je to tak vlastně dobře a i díky tomu,

že i já můžu za to, že pořádný zástup lidí odlétá každoročně za slanou vodou,

mohla jsem v tento den koukat na tiché vodní hladiny jen sama,

kde nám společnost dělaly jen volavky a labutě...

Ten den jsme se koupaly celkem třikrát,

pokaždé jinde

a já tady stejně nakonec zažila svoje první výjimečné koupání,
určitě nejdokonalejší, co jsem kdy zažila...

I když jsem okusila spoustu moří, Atlantik i Tichý oceán,
tak můj sen o hladině byl úplně jiný, vůbec ne s příchutí soli...
Můj sen se mi splnil právě až tady,
musela jsem si ale počkat čekatc  pětačtyřicet let.
Já se poprvé v životě totiž koupala v lomu...
Když jsem přišla na hranu skály
a podívala jsem se před sebe,
jako by mě uvnitř někdo pohladil...



Bylo tam takové ticho,
tyrkysově tmavá hlubina lemovaná skalními bloky
a nad tím vším šipky letitých smrků...



Úžasná voda,
dokonalý pocit nespoutannosti,
ani osmnáctimetrová hlubina pode mnou mi ten dokonalý pocit nezměnila...





A kdybychom toho ještě nechtěly tolik stihnout,
určitě bychom se tam koupaly celý den...



Jenže nás ještě lákal středověk v blízkosti,
tedy na moment...
Dalším cílem byl totiž aspoň na skok
 a dvě skvělé kávy jako bonus,
 na nádvoří hradu Roštejn...





Alespoň chvilku jsme tam pobyly
a nasály obrázky opravených stoletých stěn...



Já jsem si ještě zvenčí pohladila pár obrovských kamenných strážců,
co podepírají tento unikát uprostřed hlubokých lesů
a pak zase vstříc dalším překvapením...





Ujížděly jsme směr poslední cíl, tedy cíle,
dva rybníky,
co jsou v tomto místě pojmemem-
Pařezité rybníky...



Ten malý jsme jen skoukly ze břehu,
protože davy žádná z nás nemusí,
takže jen jeden obrázek na památku
a hurá směr jiný- hlavní.
Velký pařezitý...



Věděla jsem, že tady sice tentokrát určitě plavat nebudeme,
ale možná právě proto, jsem tady měla být právě dnes...
Když jsem zůstala stát na jeho břehu,
uviděla jsem místo rybníku pro mě dokonalý obraz a musela jsem se zase smát...



Momentálně jsou jeho břehy opravovány,
takže místo vody je jen nekonečná letní louka
a uprostřed ní rozházené desítky starých pařezů...



A nad tím vším modré letní nebe a slunce,
co rozehrálo v hledáčku dokonalou podívanou...



No řekněte,
kdo má to štěstí, uprostřed takové rybníkové letní louky stát,
usmívat se od ucha k uchu
a být ještě šťastnější,
než kdyby kolem šplouchala voda...
Tady jsem zase zažila sílu okamžiku,
dokonale naplánovaný čas,
kdy je možno zažít výjimečné...





A když jsem odcházela vysmátá směr břeh,



ještě stačilo pro potvrzení mého pocitu,
prostě zase jenom kouknout pod nohu...



Takže konec naší cesty
 byl zase takový, jaký už mnohokrát
a pro mě se stává pomalu a jistě tradicí.
Už se snad ani nedivím, jen děkuji...
Díky za to, že zase moje přání se opět vyplnila přesně v ten čas,
kdy měla a já v jednom dni dostala vlastně víc,
než jsem si kdy dokázala vysnít a navíc jsem jej mohla sdílet
a nebýt na něj tentokrát sama...



Je velmi pohodlné žít stejně jako ostatní a pořád si stěžovat,
mnohem těžší je plnit si své přání a sny,
chce to veliký kus odvahy,
ale stojí to za to...

❤

Když den je darem ...

Jsou v životě dny, které proletí a nezanechají stopu,

zmizí v koloběhu našeho žití...

Jsou ale v životě okamžiky,

někdy i den, který se zapíše do mysli navždycky,

přesně takovým byl i pro mě jeden den na konci července...

Všechno v životě má svůj čas, všechno v životě se děje přesně tak,

jak si většinou nenaplánujeme, ale přesně tak, jak potřebujeme.

Když mi na konci mé dovolené přišla zpráva,

zda nechci na výlet, nejdřív to vypadalo, že plán na tento den je jasný.

Já měla směnu v práci, vůbec jsem neuvažovala o volnu,

už vůbec ne o výletu v jednom dni přes půl republiky,

ač místo, které znám jen z vyprávění, mě táhlo jako magnet

a věděla jsem, že jednou, jednou se tam podívám...

Ale když se přání propojí s výjimečným dnem a přáním někoho jiného,

žádné směny, žádné plány, žádná vzdálenost není dost veliká.

Moje touha tam být a hlavně, úplně překvapit, udělat radost,

od srdce poděkovat...

najednou bylo tím největším přáním.

A když si člověk ze srdce přeje...

Takže všechno se najednou zdálo snadné, přání se mi začalo plnit

a v brzkém ránu jsme vyjížděli překonat tříhodinouvou vzdálenost, cestou do mraků,

směr Orlické hory, směr Neratov...



Zvláštní místo na úplné hranici,

místo, ztracené mezi kopci Orlických hor,

místo, se srdcovou historií,

místo, které nepopíšete nikdy správně,

místo, které musíte zažít...
Neratovský kostel,
musíte prostě vcítit na vlastní kůži, tak jako my,
abyste pochopili a navždycky zapsali hluboko...



Když jsme přijeli na místo,
byla všude spousta cizích lidí,
toužících vidět, poznat
a mířících k dominantě zdejšího výjimečného kostela.
V tu dobu nad tímto místem ležely mraky jako obrovská tmavá peřina...





Ale v okamžiku,
kdy vstoupíte tam, kam míří všichni,
je to tak silný zážitek, co prostě popsat nejde.
Ve vteřině, navzdory kopě lidí,
pohltí vás Genius loci...







Nevíte, kam se podívat, co obdivovat,
ale oči všech míří hlavně k nebi.
Ke skleněnému kříži místo střechy
a zároveň k obrovským sklům zavěšeným z nebe,
co jako andělské peří padá k zemi
a díky nim je tento kostel naprosto výjimečným...

Měli jsme určitě štěstí,
že důvodem zde být, byl jeden z nejhezčích a nejdůležitějších v životě,
když ruku v ruce kráčí dva, vstříc novému životu,
když navždycky dvě srdce spojí slib...





V tu chvíli venku padaly k zemi proudy vody,
 jakoby minulý život bral s sebou všechno temné a bolavé,
odžité stékalo od kostela pryč do nenávratna...
V okamžiku,
kdy výjimečný pan farář,
jehož zásluhou je Neratov tím, čím je dnes,



přijímal slib dvou milujícíh lidí,
co stojí už pár let spolu
a tohle místo je jejich srdcovým,
v tu chvíli se to stalo...
Skleněná střecha se oblékla do nejmodřejší modré
a vnitřek chrámu znenadání osvítilo slunce...





Neskutečná podívaná,
hra světla, stínů, slunce a starobylých zdí,
co ještě víc umocnila tento okamžik, výjimečný pocit,
neopakovatelnou chvíli právě teď...



A když pak všichni vyšli ven,
slunce se střídalo s deštěm,
snad jako znamení,





že špatné i dobré zvládnou oba společně vždycky,
jen teď už s požehnáním, že půjdou společně další cestou jako manželé,
jako ti, co patří už navždycky k sobě...
Tohle místo si vybrala Věrka, Peťan a jejich Carolinka ,
aby tohle místo,
bylo i jejich místem svatebním...

A my měli to výsostné právo tady být,
za nimi stát a díky nim,
všechny ty Bohem seslané okamžiky v tento den,
 zažít  s nimi....



Užít si výjimečné okamžiky, kterých tu bylo jako dešťových kapek,
být součástí jedinečného dne v jejich životě.
Snad to byla příležitost i pro mě,
 jako moje poděkování Věrce,
kterou mi do života seslala před pár lety taky nenáhoda,
že díky ní, jsem se změnila i já,
začala jsem svůj život i svět kolem, vnímat jinak...
Díky nenáhodě,
si tak můžu navždycky zapsat Neratov do mysli jako místo,
kde jste zázrakům blíž, než si dokážete představit...





Kde cítíte všechno tak silně,
že každý okamžik se vám zde vryje hluboko,
kde si uvědomíte,
že někdy vážně stačí málo a přijde okamžik,
ještě lepší, než jste si vysnili,
ale dostanete vážně vždycky jenom to, co právě potřebujete ...

Že každý den je dar

a jenom na nás samotných záleží, mít chuť jej takto vnímat... 

https://www.youtube.com/watch?v=dvHAbWrKcfw&feature=youtu.be


❤