Srdeční srdcová cesta ...

Tak jsem zase vyjela...

Ranním vlakem a pak dál už jen cestou mezi poli.
Zase jsem cítila omamnou vůni akátů

a dívala se na dlouhá stébla trav, co si s nimi vítr hrál podél cest...

A pak přes dědinky, kde se zastavil čas a snad i ten náš, uspěchaný tady plyne pomaleji.

Procházela jsem úplně prázdnými uličkami a přemýšlela,

 kdo v dnešní době je ještě z mladší generace ochotný bydlet ve vesničkách, kde se zastavil čas,

daleko od obchodů a shonu dnešní doby...

A pak už jsem uhnula ještě dál od lidí, potěšila se na kraji lesa krásou koní

a dál mi dělali společnost jen ptáci ve větvích a polední slunce...

Než mě úplně pohltily lesní cesty,

ještě jednou lesní silnicí jsem pochodovala

a čekalo mě tam první pohlazení,

co mi vyloudilo úsměv a kroky pak byly ještě lehčí...

Na to, že "srdcové kameny" mi někdo snad sází do cesty,

jsem si už zvykla a popravdě na ně už i čekám kde se objeví, ale srdce v asfaltu?...

Byla jsem si pak jistá, že dnešní cesta, kterou jsem mířila tam,

kde je to moje "srdcovka" už desítky let, dokonale vyjde a že jsem zase vybrala dobře...

Dál už jen les, zelenější než zelený, slunce v korunách a já...

Další zastávkou byl výhled nad údolím, kam jsem mířila-

zbytky středověkého hradu Kraví hora...

To místo, dopadající paprsky na staleté kamenné zdi asi udělaly své 

a já tam zase stála, skoro jsem cítila, že se tady čas zastavil a bylo mi obyčejně fajn...

Klikatou cestou do údolí k řece to byl už jenom kousek,

o to větší to byla paráda dole...

Prázdné chaty, lemující milovanou řeku,

zase nikde ani živáček- dokonalost pro mě...

A tak jsem jen cvakala foťákem a byla vděčná za dokonalé sluneční světlo...

Jsou obrázky, které nikdy neomrzí, ani po sté viděné, ani po sté vyfocené v jakékoliv roční době,

přesně jako tady- můj milovaný Ketkovák u řeky Oslavy...

Prošla jsem narychlo místa,

která jsou pro mě asi ze všech nejvíc, mám je spojeny s dětstvím, které jsem tady trávila

a bylo mi tady vždycky skvěle, stejně, jako dnes...

Musela jsem až k řece, abych v ní aspoň ruce smočila,

abych byla tomu dokonalému zvuku co nejblíž...



Položila jsem batoh do trávy a i tam pro mě bonus byl, ani jsem hledat nemusela...

A potom, pohledem na skály až k hradu,

jsem se zase rozloučila...

Na čas, až zase někdy, v ten pravý čas, až to zase budu cítit a potřebovat,

aby třeba u srdce i na duši bylo lépe, stejně jako dnes...

A na srdeční cestě ještě na závěr jeden bonus byl,

zase, jedno jediné, přímo do cesty zasazené...

Snad pro všechny co chtějí vidět a nebo si jen přejí...

Snad se mi podařilo aspoň kousek tohoto srdečního májového pohlazení přenést i sem.

Díky moc, že jste zase měli chuť se podívat, kam mě zase moje toulavé boty zavedly,
na místo, které je mému srdci nejbližší, už desítky let...

Samota není špatná, jen většina lidí s ní vůbec nedokáže naložit ...

❤

V zámku a podzámčí ...

Poslední dobou se toulám většinou v lese, v polích a u řek.

Před pár dny jsem se rozhodla pro změnu,

zatoužila jsem vidět rozkvetlé rhododendrony v zámecké zahradě.

A tak jsem se vydala, navzdory předpovědi pro propršené dny,

k zámku nejbližšímu- do Náměště nad Oslavou.

Proběhla jsem náměstím a šla už pak zase jenom sama,

ale myslela jsem i na vás,

tak pojďte a můžete mít výlet jako já...

Přešla jsem přes unikátní obloukový most s barokními sochami,

most, který je naším moravským Karlovým a

který je krom zámku, nejtypičtějším znakem města...

Zamávala jsem kačenám na řece Oslavě a čápům na nejvyšším komíně

a vydala se zalitou cestou vzhůru k zámku.

A tam jsem si zahrála na zámeckou paní,

která se šikovně vyhnula všem, kteří se předzámčím jen mihli...

Nechtěla jsem vůbec dovnitř,

procházela jsem se ztichlou zahradou a vychutnávala ticho, klid a jarní barvy...

Celá zahrada byla předpisově vysekána, až na jedno místo,

kus, který tu byl ponechán,

 pro zámeckou paní,

pro mě, pro všechny, co milují kopretiny, stejně jako já ...

Je libo posedět po staletými lípami?

Nebo obdivovat krásu kaštanů, které jsou jako orchideje ?

Musela jsem i blíž nakouknout,

tam, kde mým snem bylo vždycky provádět,

nebo se aspoň vdávat...

Ani jedno se mi bohužel nesplnilo,

ale pro dnešek to vyšlo,

chtěla jsem být sama na zámku

a to se mi podařilo...

Navíc oproti poslední návštěvě před dvěma roky,

na mě čekal bonus opravené fasády

a pohled tedy hodný pro zámeckou paní...

Nakonec i počasí při mně zase stálo

a dominanta města se mi ukázala v dokonalém obraze...

Není nad to si občas naplánovat, třeba jen na pár chvil, výlet tam,

kde už jste byli mockrát,

může se stát, že když si budete přát,

bude vás tam čekat překvapení,

nebo zcela určitě uvidíte vše jinak než kdykoliv předtím...

Tak ať všechny další dny jsou milým překvapením ...

❤