Na valašských kopcách ...

Tam, kde jste k slunci blíž a nebe se jde skoro dotknout ...

A večer je koncert cvrčků ta nejkrásnější hudba...

Kde mají třeba rozhledny, co jsou jako z pohádky ...

Tam, kde víc než na solární panely, narazíte na dokonalé louky plné pasoucích se krav ...

A v každé druhé chalupě na samotách, 

uvidíte ovečky nebo kozy pasoucí se na voňavé trávě plné modrých zvonků a kopretin ...

Kde jsou ještě místa, kde se skoro zastavil čas a měří se hlavně podle klekání ...

Kde na zahradě vyroste zelenina i bez chemických hnojiv ...

Kde mají vodu ve studní lepší než tu z kohoutku ...

Tam, kde zůstali lidé ještě přívětiví a můžou se ještě spolehnout i na pomoc "súseda" od vedle ...

Váží si práce rukou a ví, že všechno se v obchodě prostě koupit nedá...

                                                      Tak tam jsem zase mohla na čas být,

abych si srovnala myšlenky a tu krásu si v sobě zase na chvilku pozdržela ...

Jsem šťastná, že mám v těchto místech část rodiny a můžu být párkrát v roce na dosah těchto míst, kde tohle všechno ještě je ...

PS: A navíc mám zase další vyhlídlý kopec, kde bych tu svoji dřevěnici na důchod viděla i já ...

Prosba do nebe ...

V poslední době se mi zdálo, že moje příspěvky končí většinou stejně,

že jsem štastná, že mám skvělou rodinu, šikovné děti, můžeme být spolu,

jsme štastní a ZDRAVÍ ...

a že to je nakonec to nejvíc a že mi to stačí ...

Ale taky mi přišlo, že to možná opakuju až příliš moc a možná zbytečně ...

Pro někoho ohraná písnička ...

 Až přišel tento černý pátek, kdy jsem se utvrdila,

že nic, než tyto, pro většinu bohužel jenom pořád obyčejná, všední, omýlané slova,

pro mě jsou a zůstanou NEJVÍC ...

Když zjistíte, že jedna blízká rodina z hodiny na hodinu PŘIJDE O DÍTĚ ...

Najednou, bez příprav, bez rozloučení, bez varování, 

bez možnosti něco udělat a zvrátit cokoliv, definitivně, 

NAVŽDY ...

Tak už tři dny, pořád dokola přemýšlím a ptám se ...

Věřím na osud anebo minimálně na něco, co vede naše kroky životem

nebo nás aspoň směruje ...

Že všechny události v životě, se dějí z nějakého důvodu...

Ale proč tohle? Proč onemocní dítě, nebo odejde úplně zdravé, co za význam má toto?

Prozatím žádnou odpověd nenacházím ... 

A tak stále nechápajíc, ale nyní aspoň s prosbou, pro všechny, za všechny a všem 

a možná do nebe,

nebo kdoví kam vlastně ...

Já nemůžu si jistě přát zdraví pro všechny,

tak aspoň ted přeju si a prosím, at najdou sílu ti, kdo někoho ztrácí,

nebo ti, co už svůj boj s blízkými prohráli ...

Prosím, aby jakkoliv našli sílu jít dál ...

a našli znovu smysl proč v této cestě pokračovat navždycky jinak ...

Prosím, važme si všichni, co máme to štěstí a šanci,

úplně běžných, všedních okamžiků,
protože právě ty,

se můžou kdykoliv změnit
 a bude už nemožné je kdykoliv stejně prožít ...

Polní krása ...

Někdo má rád fotky vyumělkované v interiéru,

někdo zase sází na přirozenost.

Patřím k té druhé skupině

a protože nejvděčnějším objektem mi jsou pořád moje děti,

přesvědčila jsem tentokrát zase naši princeznu, aby šla se mnou.

Chtěli jsme zároveň i porovnat,

jestli její vlasy nebo obilí má hezčí barvu...

A světe div se, obě jsou momentálně totožné...

Zlaté jako slunce v srpnu...

Vyzkoušeli jsme si já po x letech, ona poprvé v životě,

jaké to je, bosky kráčet po strništi ...

K jejímu údivu, když se ví, kam a jak nohu položit, je to neskutečné šlapáníčko,

které v žádném, ani sebelepším obchodě na koberce nenajdeme

 a navíc akupresura úplně zadarmo ...

Nasbírali jsme i pár zbylých klásků domů

a vyrobili neobyčejně obyčejné svícny,

díky kterým nám letní čas vydrží snad trošku dýl

  

a ta zlatavá krása nám před očima možná hned tak nezmizí...