Přání hvězdám určené ...

Letos jsem zasedla cíleně pod hvězdnou oblohu

 a s hlavou zvrácenou vzhůru, vyhlížela padající hvězdy...

Většinu z nás to přinejmenším někdy napadlo a nějakou zkoušeli uvidět,
právě v tuto dobu, kdy i padající hvězdy jsou nám prý nakloněny...

Já jsem přesně takto zkoušela nějakou vidět už hodně dávno...

Bylo to touhle dobou a já měla po 5letech štastného manželství přání jedno jediné, veliké...

Nikdy před tím, jsem žádné hvězdy letící dolů po obloze neviděla,

ale zkusit se má vše, když ostatní nevychází...

Tak jsem zasedla a přála si....a v té temnotě jsem ji uviděla...

Velká, ozařující nebe, svítila mi nad hlavou

a pak najednou prosvištěla oblohou a zmizela...

A za chvíli další a další...

A tak jsem tehdy děkovala nebi, hvězdám nebo té náhodě 

a za pár měsíců i nejkrásnějšímu zázraku, co zařídil osud, hvězdy...

Dnes už to moje hvězdé přání je téměř čtrnáctileté, 

vyšší než já a mimo jiné o hvězdách ví víc, než jsem si kdy dokázala představit...

A tak zase po čase tu sedím a koukám vzhůru,
abych srovnala myšlenky a nabrala energii do dalších dní uprostřed hromady lidí.

A tentokrát mi hlavou letí přání asi víc, než hvězdy dokážou mi splnit...

Přemýšlím nad tím, co můžeme si zařídit sami a která přání spíš do nebe patří...

Možná jsou to ta přání, co se pořád omýlají a staly se už pro někoho všední

 a přesto spoustě lidem schází...

Já si v poslední době uvědomuju, že minimálně dvě jsou stejně nejvíc -

at jsme na tomhle světě obyčejně štastní a co nejdéle zdraví...

Pak ostatní půjde snáz a plno přání si budeme moci splnit sami, úplně bez nebe...
Protože nakonec:

Osud není ve hvězdách, ale je v nás ...

A co vy? Zkusíte se mnou letos splnění přání z nebe vyčíst?

Co s druhou půlkou prázdnin ?

Když letnímu dni počasí nepřeje, přichází výplň dne ze záložního plánu.

Třeba tedy prohlížení starých fotek z prázdnin...

A že jsme toho už zvládli dost...

Prohlížím fotky z prázdnin let  minulých a vzpomínám, jak čas letí a kolik se toho změnilo...

Všechny fotky mají ale každý rok jedno společné...

Že je to vlastně jedno, jestli jste u vody...

Nebo na loukách v kopcích ...

 Ve městě ...

Obdivujete časy dávno minulé ...

Moře...

Nebo kráčíte do nebe...

Nebo zavzpomínáte na skály, které jsou prázdninovou klasikou

 a určitě je každý v této zemi viděl...
Tak tam všude si uvědomíte,

že nejdůležitější ze všeho je mít radost, tu neobyčejnější radost,
že jste právě tam a s těmi, kteří jsou nám nejvíc...

Ještě zpět k těm skalám, že jste je neviděli? Ne?
Ale určitě, jenom většina asi jenom z filmu ...

Z toho nejlepšího, který k prázdninám patří, tak jako Pyšná princezna k Vánocům...

Když se řekne prázdninový film, od jakživa u nás zazní: "Vašééék".

Tedy malý Vašek, ten nejlepší kluk, který se v prázdninových filmech kdy objevil.

Kdo by neznal  Jak dostat tatínka do polepšovny 

nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku ...

Pro propršený prázdninový den u nás vždy ideální náplast třeba za neuskutečněný výlet ...

Tak tedy ať už bude ta druhá půlka prázdnin, co se počasí týká jakákoliv,

užijme si ji co nejlíp, hlavně s těmi, které máme s sebou

a díky kterým nám ty prázdninové zážitky vydrží nadlouho nebo napořád ...

Vysočinou milovanou ...

Mám to štěstí, že jsem našla místo, kam se můžu s celou rodinou každoročně vracet

 a cítit se tak jako doma.

Vzhledem k tomu, že sem jezdíme už více než patnáct let,

okolí známe a všechny provařené turistické trasy i okolní města máme v malíčku,
užíváme si tedy spíš už jen toto pro nás výjimečně pohodové místo ...

Naše děti tady vlastně vyrostly,  sbíraly se mnou hříbky i v šestinedělí  :-).

Naštěstí je toto místo i pro ně srdeční záležitostí,

dokonce až takovou, že místo moře volí Vysočinu ...

I když počasí zrovna nepřeje, nikdo se nezlobí, 

nikde jsem neslyšela tak silně bubnovat kapky do střechy když prší
a není nic lepšího, než u těchto bubnů číst nebo spát...

Navíc tráva je tu pak zelenější a procházet se pak po hustém zeleném koberci
je požitkem a ptáci tu víc zpívají

a to ticho...

A večer, když okolí pokryje tma, nevidíte vlastní ruku

a tma je tu vážně tmoucí, až vás napadne, že jste oslepli...

A to nebe?- miliony hvězd, které svítí tak silně,

že i elektrárny závidí...

V dnešní době najít místo, kde neosvětluje nebe svit pouličních světel,

je téměř nemožné a tady to všechno máme ...

Proto to tady máme tak rádi, navíc známe kousek i studánky, 

ze kterých uvařená káva chutná božsky.

Mlýnek, co díky nám tu vesele klape pátým rokem
a čeří průzračnou studánkovou vodu a udivuje kolemjdoucí.

A ten les, který zatím zcela nenašly těžařské společnosti,

vám ještě umožní, lehnout do mechu a jenom být ...

A tak se snažím tady zastavit čas a na rok do sebe tu pohodu vstřebat
a přát si,
aby se toho za rok tady nezměnilo příliš moc ...