Vysočinou milovanou ...

Mám to štěstí, že jsem našla místo, kam se můžu s celou rodinou každoročně vracet

 a cítit se tak jako doma.

Vzhledem k tomu, že sem jezdíme už více než patnáct let,

okolí známe a všechny provařené turistické trasy i okolní města máme v malíčku,
užíváme si tedy spíš už jen toto pro nás výjimečně pohodové místo ...

Naše děti tady vlastně vyrostly,  sbíraly se mnou hříbky i v šestinedělí  :-).

Naštěstí je toto místo i pro ně srdeční záležitostí,

dokonce až takovou, že místo moře volí Vysočinu ...

I když počasí zrovna nepřeje, nikdo se nezlobí, 

nikde jsem neslyšela tak silně bubnovat kapky do střechy když prší
a není nic lepšího, než u těchto bubnů číst nebo spát...

Navíc tráva je tu pak zelenější a procházet se pak po hustém zeleném koberci
je požitkem a ptáci tu víc zpívají

a to ticho...

A večer, když okolí pokryje tma, nevidíte vlastní ruku

a tma je tu vážně tmoucí, až vás napadne, že jste oslepli...

A to nebe?- miliony hvězd, které svítí tak silně,

že i elektrárny závidí...

V dnešní době najít místo, kde neosvětluje nebe svit pouličních světel,

je téměř nemožné a tady to všechno máme ...

Proto to tady máme tak rádi, navíc známe kousek i studánky, 

ze kterých uvařená káva chutná božsky.

Mlýnek, co díky nám tu vesele klape pátým rokem
a čeří průzračnou studánkovou vodu a udivuje kolemjdoucí.

A ten les, který zatím zcela nenašly těžařské společnosti,

vám ještě umožní, lehnout do mechu a jenom být ...

A tak se snažím tady zastavit čas a na rok do sebe tu pohodu vstřebat
a přát si,
aby se toho za rok tady nezměnilo příliš moc ...