Stejná cesta není stejná...

Můj první moravský výlet, na který vás vezmu,

 bude malinko jiný než u mě bývá zvykem.

Toulavky nechávám doma

a zvu vás tentokrát do města...

Už jste se mnou tady měli možnost být vícekrát,

protože postupem času se tohle město stalo

jedním z mých srdcových

a to doslovně...

 

Víte,  že já a kamenná srdce už za ta léta,

co jsem propadla kouzlu toulání,

patříme prostě k sobě...

Na svých cestách jsem jich viděla už stovky,

některá mi dělají společníky i doma,

ale v Třebíči jsou snad na každém kroku...

 

Stejně tak tohle město pro mě navždycky zůstane městem s geniem loci v každé staré uličce

a pro mě městem životních setkání s mými srdcovými lidmi... 

 

 

 

Snad pro všechny tyhle moje výjimečnosti 

jedny z mých prvních kroků zpátky na Moravě po letech,

asi ani nemohly tedy vést jinam.

 

 

 

I když jsem tu byla už mockrát,

věděla jsem stejně, že i tentokrát bude všechno jiné

a taky bylo až na pár maličkostí.

Nic se nedá v životě opakovat stejně,

i když jdete po sté po stejné cestě,

stejně bude pokaždé jiná než minule.

 

 

 

 

Přála jsem si jenom,

 abych načerpala energii z podzimního slunce 

a navzdory městu,

 jsem měla možnost být ve starých uličkách sama

a zase cítit ten zvláštní klid,

co vnímám jenom tady...

 

Procházela jsem mezi starými zdmi malinkých domečků

a snažila se myslet jen na to,

 jak výjimečné jsou

a jak i slunce, co jsem si tak moc přála,

 pomáhalo, aby pocit tady byl navzdory všemu co nejlepší 

a obrázky které si ponechám,

 byly co nejvíc o kráse babího léta

v úzkých uličkách plných kamenných srdcí...

 

 

 

 

Uvědomila jsem si, 

že i když byl tento výlet pro mě z jedné strany těžký ve vzpomínkách 

na to co bylo a už není,

tak na druhou stranu mi dal možnost,

zase vidět zdejší uličky na podzim a zalité sluncem,

které po dnech v mlze,

vysvitlo snad jen zase na moje přání

a tak ani tohle nebylo ten den málo...

 

 

Cíleně jsem taky jako vždycky tady, 

odháněla myšlenky na období,

které bylo pro tehdejší židovské obyvatele strašné,

cíleně jsem myslela a vnímala každý detail tady jinak...

 

Vím, že když se člověk snaží, 

lze vidět přesně tak jak vidět má,

i navzdory třeba tomu, jak se právě cítí...

 

 

 

Chce to jen si to povolit, dovolit

a někdy z nutnosti poslechnout toho vnitřního našeptávače,

který to s námi myslí vždycky nakonec nejlíp.

Zvládnout nic neřešit a jenom vnímat to hezké,

co máme na dosah...

Přesně jako já tady,

kdy jsem viděla podzim, 

ale i zázračně moje milované jaro...

 

Poslouchala jsem tady oddaně skoro pořád,

protože třeba ten zákusek bych si samozřejmě nikdy neobjednala dobrovolně ;o)

a památku na výjimečnou kavárnu

a jak vyplnit tenhle den, už vůbec ne...

 

 A tak asi i proto, že všechno bylo ten den jinak,

mi na závěr ještě další překvapení tohle místo dopřálo

a já jsem tam tohoto výjimečného anděla do dlaně nemohla nechat.

 Volal tam překvapivě na mě z přítmí mezi hrníčky na kávu,

že i když ví, 

že andělé ke mě přilétají jen jako dary od dobrých duší,

on tam na mě vážně čekal 

a že se do té mojí dlaně od srdce prý hrozně těší...

 

Chápete, že andělé se poslouchají vždycky,

takže jsem ho ráda schovala 

a ještě jsem mu stihla ukázat i nábřeží.

V zapadajícím slunci jsme se tam oba nahřívali

a schovaný v dlani se pak se mnou 

ještě posledními pohledy loučil...

 

 

 

 

Cestou zpátky jsem si zase uvědomila,

že náš život je vážně o úhlu pohledu

a o schopnosti poslechnout ten náš vnitřní hlas,

tu naši obyčejnou intuici,

která to s námi myslí vždycky nejlíp

a může nám ukázat svět jinak,

 než bychom dopředu třeba tipovali nebo zvolili.

Stejně jako ten den i ten můj,

když jsem mířila na výlet,

kde skoro všechny cesty znám

a překvapení by tu tedy málokdo hledal...

 

 

A tak zase díky, že jsem poslechla

a nechala se vést,

že jsem překonala zase své rozumové našeptávače

a zase jsem to svoje srdce poslechla jako kompas.

Tak i díky tomu, jsem teď i vám, 

ukázala trochu jiné obrázky,

ať už Třebíč znáte nebo ne.

 

 

Tak zase díky, za doprovod každému z vás,

co jste věnovali svůj čas mně doprovodit.

Snad jsem aspoň kousek z babího léta mýma očima

 přenesla přes obrazovku i k vám,

i když je právě teď za okny 

nebo třeba ve vaší duši mlha nebo i úplná tma,

snad to slunce dosvítí až k vám

a vydrží tam aspoň na chvíli...

Pocit štěstí je volba,

stačí se pro ni jen rozhodnout...

❤