Abych mohla jít dál...

 Nebyla jsem tu strašně dlouhou dobu...

 Všem vám, kdo jste sem nakukovali ze srdce děkuji,

že jste sem chodili a četli znovu moje staré povídání

a hlavně nezapomněli.

 

 

 Dlužím vám i sobě tady ale aspoň pár vět,

které trošku vysvětlí důvod,

proč moje stránka ztichla na tak dlouhou dobu...

 

 

 

 Všechno má svůj důvod,

jen někdy je těžké přiznat jej

a mnohdy musí spousta času uplynout,

než všechno do sebe zapadne jako skládačka...

 

 

 

Některé věci jsou ale zřejmé,

jako třeba to,

že mi život opět nachystal další životní turbulenci,

horskou dráhu,

kterou jsem musela projet 

a ještě nyní nejsem zřejmě pořád v cíli.

Jsem zdravá a to je nejvíc,

ale změnila jsem po dvou letech opět působiště,

život mě poslal z Čech zase zpátky na Moravu...   

 

Nechci sem psát důvody,

nechci vzpomínat na těžkosti,

chci si tady nechat myšlenky,

které jsem tady chtěla nechat dávno,

jen můj životní kolotoč se točil až příliš rychle a já to nestihla...

 

 

 

Spoustu okamžiků a výjimečných míst jsem si sem dát v pravý čas ani nestihla

a zpětně nemají tady v téhle mojí kronice života smysl,

ale moc ráda bych si tady nechala aspoň moje pocity,

které mi tyhle dva roky, stovky kilometrů daleko, daly...

 

 

 

Vždycky jsem říkala,

že když si člověk přeje upřímně a z celého srdce,

určitě se jeho sny splní

a pořád si za tím stojím.

Jsem si jistá,

že mě se splnilo všechno, o čem jsem kdy snila

a spoustu věcí jsem dostala ještě navíc...

 

 

Našla si mě v půli života láska, kterou spousta lidí nikdy nezažije.

Zažila jsem pocit, kdy jste si vzájemně vším,

kdy se domluvíte beze slov,

kdy každé přání, ještě než na ně pomyslíte,

je dopředu splněno.

Zažila jsem pocit,

kdy vám je nabídnuto úplně všechno,

jen za trochu klidu, pohody a tepla doma...

Dostala jsem další rodinu,

dostala jsem další dvě skvělé děti,

našla jsem přátele na druhé straně republiky

a k nim zážitky, které nikdy v životě už nevymažu... 

 

Viděla jsem místa, které už nikdy z paměti ani ze srdce nezmizí...

 

 

 Měla jsem možnost bydlet konečně pod milovanými kopečky

a každý den vítat slunce a vyprovázet jej, když jde spát...

 Každý den se těšit ze zelené oázy,

která se postupně pod mýma rukama proměnila v barevnou paletu...

 

 

 

 

  A bonusem mi byl nejlepší přítel, co jsem si kdy dokázala představit...

 

 

 

 Můj milovaný Kubíček,

můj anděl psí,

parťák u každé mé akce v kuchyni i každého mého kroku kdekoliv...

 

Díky němu jsem poznala,

že můj celoživotní strach ze psů je možné odstranit,

když máte to štěstí a do života vám přijde někdo,

jako je on...

Všechno zní jako pohádka,

o které se lidem zdá a mnoho lidí ji nikdy v životě nezažije.

Já to štěstí měla,

našla jsem životní lásku, novou rodinu,

našla jsem druhé místo, kde jsem cítila doma,

kde jsem za každý den tam byla z celého srdce vděčná.

I když jsem o tom mluvila možná málo,

jsem si jistá,

protože ten pocit tam uvnitř mi zůstal,

moje doma zůstalo daleko...

Každému bych přála, aby tenhle pocit zažil,

aby každému kdo svoje puzzle v životě najde,

aby se mu nikdy dílky od sebe neoddělili...

 

 

 

Vždycky jsem taky říkala,

že pokud si člověk něco přeje,

má si přát pořádně,

má to svoje přání popsat co nejvíc,

ale já sama na to bohužel zapomněla...

Zřejmě na nejdůležitější věc,

měla jsem si přát,

aby té naší pohádky nikdy nebyl konec,

aby to naše puzzle pasovalo dokonale 

a nikdy se nerozpojilo... 

 

 A tak mě život navzdory mým přáním překvapil,

naložil mi opět změnu,

opět kolotoč.

Snad už i proto, že kolotoče nemám ráda,
snad proto,

abych překonala nepřekonatelné,

abych se naučila jít po cestách,

které jsem nikdy nechtěla projít,

abych pochopila,

abych poznala lépe samu sebe,

abych si vážila zase dalších "samozřejmostí",

abych se naučila lépe si přát...

 

 

 

 Nerada bych, aby moje písmenka teď vyzněla smutně,

ráda bych si tady nechala raději naději

a naopak napsala,

že ať se vám už děje v životě ledacos,

ať už plujete po klidné řece

nebo se točíte na nejrychlejším kolotoči,

nikdy ničeho v životě nelitujte,

stejně jako jsem nikdy ničeho nelitovala já.

 

 

Snad jen pokud máte pocit,

že žijete dny v pohádce,

poděkujte denně za ně a užijte si každou minutu v nich.

Uvědomte si každý den aspoň na chvilku,

jaké štěstí máte.

Mám pocit, že se z našich životů vytrácí vděčnost,

vděčnost i za to, že vedle vás někdo stojí,

že vám podá ruku, nastaví rameno 

a setře slzy, když vám není dobře.

Že vás chce znát a svoji lásku na vás kupí 

a nic za to ani nechce.

Tohle je totiž strašně moc a proto děkujte za to

a uvědomte si vděčnost za to, že nejste prostě sami,

že můžete svůj život s někým sdílet,

že jste zdraví,

že máte domov, rodinu a přátele...

Že většina z vás může žít tam,

kde jste si to vysnili...

 

 

Pokud žijete v pohádce,

nepřemýšlejte nikdy nad tím, že někdy možná skončí,

ale užijte si každou minutu v ní,

protože ty nejlepší věci na světě nejsou věci,

ale právě ty vzpomínky na životní kolotoč každého z nás,

kdy si konečně uvědomíte i ten "obyčejný" pocit štěstí tam uvnitř sebe,

na každičký ze svých šťastných dnů...

 

 Přeji nám všem,

ať jsme co nejvíc spokojení, šťastní,

ať ničeho v našich životech nemusíme litovat,

ať věříme pořád v lásku, druhé šance

a splněná přání.

Ať vždycky pochopíme všechny cesty,

na které nás život postaví,

ať nikdy nepřestaneme věřit na pohádky 

a šťastné konce v nich...

 

 

Každý den někomu řekni,

že ho máš rád a že ti na něm záleží.

Nikdy nevíš,

co ti zítřek přinese a jestli budeš mít ještě šanci...

PS: Zlatí, děkuji, že jsi byl denně součástí mého života,

že jsem se díky tobě spoustu věcí naučila a pochopila.

Že jsem mohla zažít splněná přání i když se nevysloví,

že jsem žila tam, kde jsem si to vysnila,

díky za dokonalé doma jako z pohádky,

na které nikdy nezapomenu...

 ❤