Málem jsem zapomněla...

...na psaní, na obrázky,

co je potřeba si tady doplnit jako kroniku mého žití.

Málem jsem zapomněla, jaké to je,

vyměnit povinnosti a nutnosti,

za pár hodin jen a jen pro sebe,

jen pro můj pocit vnitřního štěstí,

pro obyčejné bytí, pro pohlazení jen uvnitř mě...

Ještěže mám vedle sebe osobního strážce,

který mě zná a ví,

který rozezná,

když mi svítí červená kontrolka mých vnitřních baterek,

kdy je nejvyšší čas jít jinak...

Tentokrát právě proto byl mým hnacím motorem právě on,

abych se vydala vstříc letnímu dni

a doplnila energii tam, kde to bylo pro mě vždycky jistější, 

než všechny nabíječky světa...

Vydala jsem proto před pár dny brzy ráno,

vstříc cestě neznámé,

jen s jasným cílem- potěšit hlavně sebe.

Tak pojďte se mnou,

třeba z té mé cesty budete mít nakonec fajn pocit i vy...

Za poslední roky jsem prošla spoustu cest,

vedly různě,

na různých místech naší malé zemičky.

Šla jsem po skalách i přes řeky,

míjela potoky,

scházela do údolí

a stoupala zpátky až k mrakům.

Všechny většinou měly ale společné jedno-

aspoň část projít po klikatých cestách lesních.

Stejně tomu bylo i tentokrát

a protože těch zelených velikánů není pro moje oči vůbec nikdy dost,

celá cesta vedla pár hodin jenom mezi nimi.

Baví mě cesty,

které jsem nikdy neprošla,

dopředu nikdy nevím,

co mě čeká...

Právě pro tu tajemnost,

ráda se nechám překvapit,

žádná přání,

jenom pohladit a s vděčností poděkovat...

Nikdy mě nepřestane udivovat hra světla a stínu,

okamžiky,

které nejde zopakovat,

minuta,

co je jen teď,

pro moje oči a můj hledáček foťáku...

Nejinak tomu bylo i tady,

šla jsem hodiny tichem zase,

seděla na kládách,

míjela ty nejlepší zahrady,

co by žádný architekt nezvládl,

a nechala jsem se po dlouhé době vtáhnout do tohoto lesního světa,

kde strojenost nemá místo,

jen přirozenost a "obyčejnost"

pod letní oblohou...

Je skvělé jít a neřešit zase po čase vůbec čas,

ten věčný motor,

který nás životem žene

a mnohdy tlačí víc,

než bychom chtěli...

Jsem ráda,

že jsem se na tuhle cestu zase vydala,

že jsem nezapomněla úplně,

že jsem dokázala alespoň uvnitř ten můj vnitřní čas zpomalit

a hlavně jej na pár hodin zase nevnímat.

Je důležité,

abychom nezapomínali na to,

jak je nutné, uchovat si jen a jen pro sebe čas.

Okamžiky závislé jen a jen na našem vnitřním přání,

jen na tom,

jak je vyplníme,

abychom se potěšili,

abychom si hlavně ty naše vnitřní baterky k žití nikdy úplně nevybily...

Netrap se minulostí,

nestrachuj se o budoucnost a s vděčností žij přítomným okamžikem,

protože život ti stejně předloží vše přesně podle předem určeného scénáře...

❤