motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 19. března 2022

Když jsou slova navíc...

Když jsem dneska před západem slunce zase obouvala v rychlosti Toulavky,
chtěla jsem jen vyprovodit slunce za obzor
a srovnat si mlčky myšlenky v hlavě...


Poslední dobou jsem příliš věcí řešila v sobě i nahlas,
můj hlas byl hodně slyšet,
ale vyřešit paradoxně nic nezvládl
a spíš uškodil než pomohl...

Naštěstí věřím na to,
že když člověk donekonečna nechápe
a jde stále špatně,
musí přijít pomoc zvenčí...
Přesně jako se to stalo dneska mně
a já přišla o svůj hlas...
Jsem si jistá, že určitě nenáhodně,
zdá se, že to bylo pro mě další důležité znamení
a v poslední chvíli...


Tak vás zvu zase na svoje nejoblíbenější místo těsně před tím,
než se slunce schová
a i když budu mlčet,
svoje myšlenky vám věnuji i tak...



Žijeme ve zvláštní době,
všechno, co se nám zdálo neměnné, se náhle bortí.
Většinu věcí, co jsme měli roky,
se ze dne na den mění,
o spoustu věcí přicházíme.
Ubývá jistot,
přibývá zkoušek...
Jací jsme, na čem stavíme,
co je pro nás v životě důležité,
jak moc stojíme pevně a s kým
a jak moc jsme ve svém životě ukotvení...


I já jsem musela spoustu zkoušek v životě překonat,
i když byly velice těžké a často bolely moc,
vím, že musely přijít, 
všechny, do jedné...
Abych přehodnotila důležité,
abych si i já spoustu věcí konečně odpustila
a hlavně připustila.
Myslím si, že pokud se má člověk skutečně něčemu naučit
a změnit roky zaběhnutý rytmus tam uvnitř sebe,
musí si projít určitě kus života hodně těžkou cestou,
ale najít na ní směr a jít v neprošlapaných stopách hlavně sám za sebe...


Je chyba, když se člověk spoléhá na někoho nebo na něco,
co ho zablácenou cestou provede.
Všechny těžkosti a bolesti si musí každý jeden člověk v životě prožít sám,
aby pochopil hlavně sebe a tím se v životě posunul.
Aby se našel a nikdy stejné chyby, které ho ničí, neopakoval,
pokud na to má ovšem skutečnou sílu a vědomé odhodlání uvnitř sebe...
Nikdo jiný na světě totiž není schopen za nás tohle vyřešit,
i kdybychom tisíckrát chtěli.
Překonat vnitřní bolesti i najít za nás trasu v životě,
musíme jenom my sami.


Štěstí každého jednoho člověka totiž závisí jen a jen na nás samotných,
směr i cíl v životě si musí určit každý jeden z nás.
Není to o slovech,
je to vnitřním rozhodnutí a síle změnit sebe.


Můžeme použít miliony slov a tisíckrát si namlouvat, 
vymlouvat se i vysvětlovat a prosit sami sebe i ty,
kteří nás drží za ruku v tom našem blátě,
aby nepřestali...
 Přesto může přijít den,
kdy každé slovo už bude navíc a nebude ho chtít už ani nikdo slyšet.
Musíme ale až sem dojít,
abychom konečně pochopili...
Že pokud jen a jen my sami najdeme sílu jít jinak, najdeme nový směr,
ale pokud jej vědomě nedokážeme změnit,
každičké slovo po čase bude už jenom prázdná fráze...



A tak i já jsem patrně musela přijít nakonec i o hlas,
abych definitivně pochopila,
že ani tisíckrát vyřčený pocit nebo slib,
se nevyrovná tomu,
že když konečně člověk vědomě změní svůj pohled
a není to konečně jen o slovech,
ale je to o skutečné vůli jít jinak,
tak definitivně do sebe zapadne i skládanka uvnitř mě.
Že všechny vnitřní boje si musím vyhrát sama,
abych konečně byla spokojená a šťastná.
Abych netrápila sebe
a hlavně, abych nepřišla o ty,
kteří mi oddaně nabízeli pomocnou ruku,
když jsem opakovaně padala
a poslouchali nekonečné řady slov bez cíle...


Jsem šťastný člověk,
protože mám vedle sebe pořád ještě skvělé duše
a stále na dosah pro mě jednu nejdůležitější velkou ruku,
která mě ještě pořád nepustila...


Vím, že hlavně kvůli nim,
je tahle moje životní skládanka celá a dává mi smysl.
A tak doufám, že místo bláta se konečně objeví na mé cestě hlavně slunce.
Kéž bych po ní mohla jít konečně s úsměvem se všemi,
kteří nikdy nepřestali věřit v to moje vnitřní slunce které nezapadá
a nikdy mi nepřestanou rozumět i úplně beze slov...


Díky vám všem nejbližším,
i vám, kteří jste dneska v západu slunce byli svědkem
mého vnitřního přiznání bez hlasu,
že jste se mnou zůstali,
moc si toho vážím...


Když život bolí,
dávej pozor,
snaží se tě jenom něco důležitého naučit...



18 komentářů:

  1. Hanko, musím tvůj dnešní příspěvek okomentovat a to dvěma směry: za prvé jsem měla dnes kvečeru možnost také sledovat západ sluznce a ten ,,pomeranč,, mám moc ráda a je to krásné divadlo.
    za druhé: ne vždy je člověk svým pánem a může se sebevíce snažit, tak ostatní, které ani nezná, ho svým chováním mohou dost špatným způsobem ovlivnit a to na dlouho a radikálně.
    Nicméně si myslím, že ti rozumím.
    Přeji krásné a klidné dny. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko, je to jak píšeš, ale myslím si přesto, že rozhodnutí, jak moc se necháme na své cestě ovlivnit je zase jen a jen na nás...
      Měj se moc fajn a ať ti pořád slunce svítí i nad tvoji cestou...

      Vymazat
  2. Hani, některé věci neovlivníme a nezměníme, kdybychom stokrát chtěli... Přijmout je mnohdy moc těžké.
    Děkuji za krásné fotky a přeji příjemnou slunečnou neděli. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, máš pravdu, přijmout věci uvnitř sebe je asi nejtěžší. Ale jde to, jen na nás záleží...
      Měj se moc a moc hezky I ty.

      Vymazat
  3. Hani, krásné fotky. Přeju ať na tvé cestě hlavně svítí slunce a mráčků je ten tolik, aby sis uvědomila, jak je fajn, když svítí. A slova "dej mi vytrvalost, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit" platí asi pořád.
    Hezké dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, tohle jsou slova na která myslím často...je v nich všechno, díky ze srdce za ně. Ať je dobře i tobě.

      Vymazat
  4. Hani, moc se mi líbí tvoje životní filosofie. Jen my sami víme a každý jednotlivý si z toho může vzít to, co ho v tu chvíli rozezní. Západ slunce nádherný. Jen mě tak napadalo - to se asi ochladilo, když jsi kráčela domů .-) Krásné fotografie. Přeji hezké dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že snad aspoň jde u mně číst i mezi řádky a každý si tam i sebe najde...je to pro mě veliká poklona.
      Preju i tobě, ať vždycky jdeš jen po těch správných cestách...

      Vymazat
  5. Hani, krásné fotky z krásného místa. Přeji Ti na Tvých cestách už jen samé slunečné dny a co nejméně starostí. Jseš silná a věřím, že bude dobře, protože máš kolem sebe fajn lidičky.
    Přeji pohodové dny plné radosti a štěstí. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, moc děkuji, za slova, za to, že jsi zase měla chuť se mnou jít.
      Užij si i svoje cesty jen se sluncem nad hlavou...

      Vymazat
  6. Haničko, úplně jsi mě pohltila tvými slovy...jako by jsi mi mluvila z duše a děkuji za ty slova, už teď mě posunuly dál a přeju ti už jen to slunce na cestách.

    OdpovědětVymazat
  7. Je skvělé tohle číst, jsem ráda, že jsem potěšila i tebe. Měj se moc hezky a ať jsou i tvoje cesty jenom šťastné...

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Hani,
    myslím na tebe a posílám na dálku aspoň trochu síly... Fotky jsou nádherné.
    Měj se krásně,
    Hanka z ciculka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani,ze srdce děkuji. Jsem ráda, že se ti se mnou na slunečném divadle líbilo.
      Měj se i ty moc hezky.

      Vymazat
  9. Anonymní28 března

    Hani, mlčím. Ne vše, s čím se musíme potýkat, musí na veřejnost. Uvnitř nás, mnohdy bojujeme samy za své já, a své myšlenky si srovnáváme zrovna v těch toulavkách, které nám dávají sílu. Já miluji časná rána na jaře, kdy ptáci pějí milostné písně, slunko se úporně drápe na svět zrovna tak jak zelená tráva, vše je takové trošku chladné, ojíněné a zároveň vlhké a rozehřívající. A to ticho mi navozuje klid v duši, smíření a zároveň dává sílu. Přeji slunce v duši. Zdraví Iwka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Iwko, díký za pocity, za sdílení tvých cest. Někdy se musí i interní pocity konečně pojmenovat, aby se kruh uzavřel a byla možnost konečně jít svobodně dál...

      Vymazat
    2. Anonymní31 března

      Haničko, neztrácej naději. Ztratila jsem hlas kdysi také. Dvoje antibiotika, zničené hlasivky a pak 3,5 měsíce učení se mluvit u foniatra. Začínalo nás tam 27 lidí bez hlasu, dokončila jsem sama. Bojovala jsem 12 hodin denně - z každé hodiny 10 minut dýchat a učit se mluvit, ob den kontrola u lékaře. Mluvím, není to žádná sláva, skřípe to jak zrezivělé panty na dveřích, ale domluvím se. Ale fakt to bylo, jak kdybych každý den složila vagon uhlí do sklepa. Věř! Držím palce, ať se ti hlas navrátí. Iwka

      Vymazat
    3. Iwko,moc děkuji za sdílení. Moje ztráta hlasu bylo "jenom" nachlazení. Už je vše v pořádku, děkuji. Jsem ráda, že jsi zdravá i ty.

      Vymazat

Děkuji moc za váš čas a chuť, přidat mi sem i pár řádků ...