Pohladit ...

Vážně nestíhám...

Letos všechno letí jako střela,

žádný den není stejný a u mě jsou i zcela odlišné od těch,

na které jsem byla léta zvyklá...

Snažím se ale vstřebat možná více okamžiků do sebe,jen pro sebe,
to stíhám a přiznám se, taky úplně jinak než dřív...

Nestíhám psát, ale stíhám pořád fotit 

a taky občas jet tam, kde to mám ráda,

na neměnná místa už po desítky let...

Tak sice opožděně, ale tenhle výlet si sem prostě dlužím zaznamenat,

chci jej tady mít,

pro sebe a třeba i pro vás,

kteří se se mnou občas zatoulají rádi nebo i pro ty,

co sem zabloudili nenáhodou a mají chuť se projít taky...

Takže Toulavky na nohy,

 batoh na záda a hurá na vlak a pak už vzhůru do ticha jako už mockrát...

Vezmu vás zase na sluncem vyhřátou cestu nad údolí,

kouknout na první vyhlídku nad klikaticí Oslavky

a pak cestou lesní až na okraj skal,
 

kde rozvaliny stoletého hradu odolávají větru, dešti, nám lidem,

času, věkům...
  Nejde tu vůbec o to, že z pár kamenů na hromádce,
 by jen stěží kdo tipoval zašlou slávu hradu.

Ale pro nás, co je tohle místo srdcové,

jde hlavně o pocit,

který je nejvíc vlastně jen pro toho,

kdo tady vysoko na skalách vzpomíná a vybavuje si okamžiky,

spojuje zapomenuté, ale někde hluboko uložené...

Stejně jako já,

v tento den,

v pravé poledne, kdy jsem stála na kraji skal,

slunce žhnulo přímo nade mnou a opíralo se do rozvalin 

 a tuhle voňavou krásu měnilo v nejlepší parfumerii na světě...

 

Někdy je lepší okamžiky nepopisovat,

jenom je vnímat a obyčejně a prostě být...

Tak jako já tady,

popošla jsem dál, na nejvyšší místo nad hlubokým kaňonem 

sedla jsem si na to nejlepší kamenné lehátko a jenom byla...

   Myslela jsem jen na to, že kdysi bych si nikdy nemyslela, 

jak tohle místo bude pro mě důležité,

když jsem jako dítě každoročně dole pod skalou v chatě, snila o budoucím životě
a určitě by mě nikdy nenapadlo,
že tu budu sedět o třicet let později
a bilancovat roky zpět,
svoje sny, představy,
splněné i nesplněné...

Děkovat za to,
že mě život i správní lidé na mojí cestě naučili číst mezi řádky,
že jsem se naučila vnímat všechno kolem jinak
a i přes spoustu bolesti 
jsem nakonec vděčná za každou životní lekci
a že i zázraky se dějí, když v ně uvěřím...

Bylo těžké se zase vrátit v mysli do reality,
zvednout se a pokračovat v cestě dolů do údolí,
ale věděla jsem,
že mě kus toho nejhezčího ještě dole čeká
a navíc jsem po cestě dostávala jeden dárek za druhým
a tenhle byl vážně pohádkový,
skoro jako dárky pro Popelku...
Vzpomínáte na hnízdo,
co spadlo do cesty?
Takové dárky se neodmítají,
takže krom divizny, Dobromyslu a kamenného srdce,
 se místo i pro ně v batohu prostě muselo najít...

 Pak už stačilo jen seběhnout stříbrnou cestou dolů ke mlýnu,

který svojí dobu největšího věhlasu má bohužel definitivně za sebou,

ale vzpomínat se dalo i u popraskaných zdí a mechové střechy...

Ale nechtěla jsem smutnit,

chtěla jsem si užít slunce a vodu a dokonalost tohoto místa,

které pro mě zůstane určitě v životě nejvíc

a konečně ji uslyšet nejblíž a zase po čase ji ucítit v dlani...

 Milovaná Oslavka pod Ketkovákem,
nejlepší koncert pro moje uši...

 

Jen kousek už zbýval, jen přeběhnout stařičký most,
co pamatuje průvody trampů
co si tohle údolí zamilovali
a každý víkend zdejší louky a chaty pod hradem volili za svůj domov...



 Jen kousek zbýval do cíle cesty i mně,
kdy jsem konečně zase stála pod skalou nad rozpadeným splavem,
poslouchala řeku a dívala se do mraků nad skalami nad hlavou...







Tohle místo je nejvíc,
spěchající voda a masiv skal nad ní...

Tady člověk zapomene na čas,
jen by ho chtěl zastavit nebo aspoň zpomalit...
Nic z toho bohužel nešlo ani tento den

a mně zbývalo do cíle ještě půl hodiny cesty

a ještě pár skvělých míst.

 Takže rychle proběhnout soutěskou

a už budu na místě, co je vítací nebo loučící pohled,

co je nutnost tady vidět...

Pro tohle místo a tenhle pohled se stojí za to už spoustu let sem vracet...
 Ohyb spěchající řeky a hradba skal v pozadí.
V létě, v zimě, kdykoliv, když to potřebuji,
tohle je nejvíc, pro mě,
pro mé rodiče, kteří mě sem naučili jezdit,
i pro stovky jiných,
kteří tenhle zázrak v podobě dokonalého údolí mají v sobě zarytý hluboko,
jen každý z jiného důvodu...

A snad aby pohádkový den byl úplný,
tak na úplném konci mi do cesty přišel ještě poslední dárek,
který mi chyběl,
snad abych si byla jistá,
že pohádky nejsou jenom v knížkách
a přání se můžou vážně plnit, jen když jim uvěřím...

Takže věřte na pohádky,
naučte se vnímat všechno, co vám život přinese do cesty,
snažte se číst mezi řádky,
i když vám život zrovna pohádku nepíše...
Věřte ve šťastné konce a nikdy nezapomeňte na místa,
kde vám bylo třeba i kdysi dobře.
A jestli vám moje toulání nějaké takové místo připomnělo,
věřte, že žádná vzdálenost není dost veliká
a nic nemusí být zapomenuté...
Jen na nás samotných záleží,
stačí se jenom rozhodnout a jít...

Je krásné mít sny, sahat po hvězdách.
Dokonce i když si tu svoji hvězdu nestáhneš,
je důležité se o to pořád snažit ... 

❤