Pro nový nádech...

Někdy je potřeba jen tak vyjít,

nic neřešit,

nic nechtít,

jen se dívat

a s vděčností nasávat do sebe všechno,

co se před očima nabízí...

Jako lék na bolesti,

jako naděje na lepší dny,

jako víru, že zase dobře bude...

Takže kdo chcete,

zase po dlouhé době se mnou,

pojďte jen na rychlou procházku,
vyčistit hlavu a jen tak jít...

Tam, kde mráz štípe do tváří víc, než jinde,
kde krom svého dechu neslyšíte nic...

Kde v zapadajícím slunci si uvědomíte třeba úplně obyčejnou věc-

že den je až příliš krátký,

ale i v pár hodinách se dá zažít výjimečnost,
jen pokud budete chtít cokoliv vidět třeba jinak než obvykle...

Někdy stačí překonat i obyčejnou svátkovou lenost

a člověk může vidět třeba takové krásné nebe plné protikladů,

nebo mu vyskočí do dlaně srdce z hlíny, vlastně skoro úplně samo,

nebo vidí kouzla slunce,

co i přes mráz taky svůj žár nevzdává

a spolu s vámi dojde až do cíle cesty,

než zapadne za obzor, jako vždycky...

A pak si můžete uvědomit,

že nic není v životě definitivní,

že pořád je ještě možnost,

vidět věci jinak

a věřit třeba i ve svoji jistotu...

Stejně jako je jistota tohle slunce,
které právě s tou neochvějnou jistotou i zase zítra ráno vyjde

a i když ho nebudeme třeba vidět,

stojí za to v něj věřit.

Že tam někde je a jde tuhle cestu každodenně s námi

a zase přijde okamžik,

kdy jej uvidíme jasně a zase nás třeba i zahřeje,

stejně jako třeba naše víra v lepší a šťastnější dny,
co si můžeme v sobě nést napořád,
jen když si to dovolíme...




Občas člověka ostatní soudí za rozhodnutí, která udělal,
málo kdo se ovšem zeptá, jaké možnosti skutečně měl...

❤