Když už máme po letech tu pravou zimu
a rtuť teploměru se konečně dostala zase těsně pod nulu,
byl čas oprášit sněhová klouzadla a vyrazili jsme ...
Kousek za domem máme pole s řádným sklonem, kam jsme chodili už jako děti.
Zavzpomínala jsem na časy, kdy nás tady bylo tolik, že jsme nestačili dole uskakovat.
Naše značkové vybavení tepláky a šusťáky bylo tehdy taky skvostné.
Nikdo to tehdy ale neřešil, nikdo si nezáviděl, blbli jsme všichni dohromady bez rozdílu věku,
ale možná o to víc, jsme i to dokázali užít...
Je to kopec pořádný, stačí dvakrát vyšlapat nahoru
a každý rohlíček z vánočního cukroví navíc ucítíte...
A navíc, roky nezastavíš, že ... :o).
Už pár let máme sněhový kruh, na kterém jet, je ten největší adrenalin.
Skvěle se na něm vyřádí malí i velcí.
Než sjedete dolů, jedete ve sněhovém tunelu, jako bonus máte v tom prašanu sníh úplně všude
a až konečně zabrzdíte, splýváte s okolní bílou krajinou...
Ale za tu srandu to stojí, proč si tedy nezablbnout, jako kdysi...
Jeli jsme všichni, já jsem ale hold rodinný dokumentarista,
takže žádnou dokumentaci, jak jsem fičela, nemám...
Ale čas, jsem měla stejně nejlepšíííí :o)...
A když už jsme byli vážně jako sněhuláci,
bylo na čase se zase vrátit do tepla.
Snad ta pravá zima vydrží a příští týden tuhle prima jízdu všichni zopakujeme.
Navíc potřebuji ještě po letech vyzkoušet anděla, tentokrát ho stihl jenom jeden z nás...
Krásný další sněhový týden bez nehod přeju ...
