Když jsou všichni doma...

tak to je přesně ten čas, 

kdy já nazouvám Toulavky

a jdu ven...

Už se z toho stala pro mě skoro tradice,

poslechnu intuici,

umlčím desítky důvodů v hlavě,

proč zůstat jako všichni ostatní doma

a vycházím...

 

Navíc není přece špatné počasí,

jen špatné oblečení.

Tak pojďte se se mnou projít mlhou,

zkusit vidět to,

co někdy, někdo, nikdy nevidí...

 

Když jsem dneska vyšla do úplně vyprázdněných ulic,

říkala jsem si,

jak my lidé jsme často zvláštní.

 

 

 

 Když musíme do práce,

lamentujeme, že nemůžeme být doma.

Když jsme doma,

stěžujeme si na nedostatek času

a vymlouváme se často na čas, 

který ani doma nezbývá

nebo počasí,

které jsme plánovali taky jinak...

Hledáme výmluvy,

místo snahy změnit zaběhnuté vzorce,

udělat něco jinak,

přitom stačí tak málo...

 

Zároveň ale pro mě vlastně dobře,

šla jsem ven s jistotou,

že si užiju jistě klid a samotu na obrázky v krásné šedi...

 

No není i tohle krása,

i když barvy se schovají

a obrazy před očima mají jen nádech šedi?

 Ty malé kapky rozpouštějícího se sněhu a mlhy, 

co ulpí na každičké věci.

 Tahle zvláštní záclona,

dělá ze zdánlivě obrázků bez čistoty dokonalost...

 

 

 

Kdybych seděla doma,

nikdy bych neměla šanci vidět

třeba tyhle zapomenuté podzimní krasavce,

 

ani tahle poslední oranžová slunce,

která odolala sněhu...

 

 

 

 

Nebo jedinou kvetoucí růži výjimečné barvy,

která pro mě jistě byla jako znamení

a hlavně pozdrav a poděkování pro jednoho anděla,

kterému patřila okamžitě moje první myšlenka,

když jsem ji uviděla ze sněhu kvést...

Proto jsem si jistá, že kdybych dnes kvůli ničemu,

tak kvůli téhle žluté krásce je dobře,

že jsem nezůstala dneska jako všichni doma...

 

 

Mám ráda barvy,

modrou oblohu, zelenou barvu na loukách 

a v korunách stromů,

stovky barevných kytek,

ale když jsem dneska koukala do hledáčku

a viděla jen šedou se závojem,

byla jsem šťastná,

že můžu vidět i nebarevně...

 

 

 

 

 

 

Minule jsme psala o vděčnosti,

dneska mě tohle slovo napadlo mnohokrát taky.

Není potřeba se hnát za čímkoliv,

stačí jen přijímat, vnímat a být vděční za všechno,

co máme na dosah,

ale mnohdy nic z toho nevidíme... 

 

 

 

 

Často nám život běží v zaběhnutých kolejích 

a necháváme si ujíždět nové spoje,

jen kvůli našim starým přesvědčením 

nebo naší pohodlnosti.

 

Když jsem byla skoro v cíli,

právě tohle mě napadlo,

že jsem šťastná,

že jsem dneska z mých kolejí opět sešla

a měla jsem tak před sebou ještě jedno zastavení,

které právě v tomhle tichu a se zbytky sněhu,

bylo to pravé nakonec...

 

A nespletla jsem se.

Pojďte tedy vstoupit do míst,

kde přání se sdělují nebo šeptají

a když jim uvěříte,

jistě se i plní...

 

 

 

   Tak račte si sáhnout třeba přímo na štěstí,

tady u těch nejtypičtějších vánočních postaviček,

které jsou jako z pohádky...

 

 

 

 

 

Když se na ně podíváte trochu víc a blíž,

můžete mít pocit,

že v tom vlhkém dřevě snad vidíte život...

 

 

 

 

Nebo můžete svoje přání poslat,

ale pokud nemáte zrovna čím psát,

 

 

 

stačí jistě zazvonit

a přání na správné místo doletí...

 

  Věřit se dá na cokoliv a jistě nejen v čase adventu,

není potřeba nic psát,

mnohdy ani zvonit,

stačí jen věřit,

že přání se prostě plní

a to nejen v pohádkách a o vánocích...

 A že hezky člověku může být kdykoliv,

nezávisle na čase, počasí i místě, 

stačí se rozhodnout a poslechnout sebe sama

a třeba se vydat do mlhy

a věřit, že vám bude dobře...

 

Tak snad se vám šlo stejně jako mně,

nevadila ani padající mlha

a třeba jsem vás navnadila, 

až bude zase tak "krásně hnusně",

tak se vydáte sami kamkoliv

a uvidíte třeba podobně jako já, 

výjimečně, obyčejně, jenom tak,

jak se dalo vidět jenom dnes...

 A pak i ten čaj doma bude chutnat ještě o poznání líp,

slibuji...

Krásný adventní čas vám všem.

Nechte život, 

ať vás překvapí...

❤

Když si dovolíme...

 Tak už jsem zase ve skluzu...

Čas zase vede a moje počty nezpracovaných fotek 

se začínají opět nebezpečně zvětšovat.

Snad to nevadí,

ale dneska se chci vrátit do dnů,

které pro mě byly po delší době jako pohlazení.

Chtěla bych se vrátit o dva týdny zpět,

kdy jsem prožila vánoce...

 

 

 

Ne, nezbláznila jsem se,

jenom moje dlouho skrytá přání se v tu dobu zázračně plnila

 a já pochopila, že moje často přehrávaná věta:

že "přání se plní,

když jim bude člověk věřit

a ze srdce si přát",

se vážně plní...

 

Ten den, jsem se vydala po dlouhé době zase do Čech,

abych objala ty,

které mám uloženy hluboko v srdci

a i když nás dělí stovky kilometrů,

vím, že jsem s nimi uvnitř sebe denně, 

jsou všichni mojí součástí

a navždycky zůstanou... 

 

 

Ten večer jsem zase zažila pocit jako u vánočního stromečku,

ten čas,

kdy cítíte zvláštní radost a pokoj uvnitř sebe.

V okamžiku,

kdy jsem si uvědomila,

jaké štěstí vlastně mám,

že mám šanci tohle zase prožít

a ucítila vděčnost, 

tak mi najednou nad hlavou začaly z nebe padat

po roce první sněhové vločky rovnou do dlaně...

To byla takové krása,

světla lamp a miliony bílých hvězdiček

snášející se k tmavé zemi...

Moc jsem si přála,

aby tenhle skvělý pocit uvnitř mě a pro mě, 

tam zůstal napořád 

a vánoční kouzlo vydrželo co nejdéle...

 

Ráno jsem naplánovala,

že probudím schované slunce

a vyjdu do polí,

abych si pro mě tento čas za odměnu,

zaznamenala napořád...

Když jsem vyšla ven

a za mraky vyšlo slunce,

napadlo mě podruhé zopakovat slovo "vděčnost"...

 

 

 

Věřím,

že i ten sníh přišel v pravý čas,

aby potěšil nás všechny, 

aby nás ten tmavý svět,

kterého jsme všichni poslední dobou 

nedobrovolně součástí, úplně nepohltil.

 

 

 

Bílá krása,

která přišla z nebe dřív než na vánoce,

 určitě jako potěšení pro všechny,

kteří si obyčejné věci ještě definitivně nezakázali

a slovo vděčnost úplně nezapomněli...

 

 

 

Fotila jsem tuhle bílou nádheru v poledním slunci

a hledala odpovědi na myšlenky,

které mi běžely v hlavě.

 Třeba na to, že jsme dnes a denně 

pod tlakem rozhodnutí,

jak se budeme cítit, 

co v životě bude pro nás důležité,

kterou cestou se každodenně dáme...

 

 

 Napadlo mě,

že by možná stačilo,

abychom se vrátili do dětství,

kdy jsme jednali podle našeho pocitu,

ne podle toho, co se od nás čeká,

nebo čím jsme okolnostmi tlačeni.

Kdybychom v sobě mnohdy uměli 

znovu probudit sebe jako děti,

pak bychom se uměli bezprostředně radovat,

bylo by nám víc dobře samotným se sebou,

nikam bychom už nespěchali,

dělali bychom hlavně to, co máme rádi

a co je správné pro nás,

prostě bychom si více užili přítomný okamžik

a nečekali na žádné až a pak...

 

 

A tak jsem si tam v tom tichu 

a kouzelnému třpytu slíbila,

že přesně o tohle se nyní budu snažit.

Dovolit si žít a vnímat hlavně teď a tady,

přesně tak,

jako když jsem byla malá holka.

Poslouchat co nejvíc intuici,

která to se mnou od dětství myslí úplně nejlíp, 

jenom jsem na ni během života 

bohužel skoro zapomněla.

 Dneska už ale vím, že nikdy na nic není pozdě,

jen si dát sebe vždycky na první místo

a to nejlepší pro sebe si pak už jen prostě stačí dovolit

a jenom poslouchat...

 

 

 

Tak až budete zase řešit nevyřešitelné,

svět se vám bude zdát černý,

necháte se zcela pohltit vnějším tlakem,

zastavte se a třeba uprostřed cesty...

Představte si sebe jako malé děti 

a svoji bezstarostnost tehdy.

Třeba jak běžíte po takových sněhových pláních bez cíle

nebo setřásáte bílou peřinu z větví,

ten smích...

Prostě jen tak pro radost,

jen a jen kvůli sobě a pro sebe...

 

Vím, že asi takto žádné problémy ani pak sami neodejdou, ale ta představa,

kdy se na chvíli dokážete zastavit

a vybavíte si ten jedinečný obraz a okamžik,

kdy vám bude dobře 

a půjde konečně zase jen a jen o vás,

ten stojí za to vyvolat...

Tak krom toho,

 že aspoň na chvíli odvedete pozornost od tmy,

dovolíte si zažít ten dokonalý pocit teď a tady

a vrátíte se uvnitř tam,

kdy vám bylo dobře...

A to v dnešní uspěchané době není zrovna málo,

na chvíli být sami v sobě jenom za sebe,

spokojení jako děti,

když si to dovolíme...

 

A tak tedy buďte šťastní a spokojení co nejvíc,

ať už bude slunce, sníh nebo mlha jako šedá deka.

Ať v každém dni najdete aspoň chvíli radosti

a dovolíte si rozpomenout na pocit vděčnosti 

třeba za to, 

že máte každodenně možnost,

cokoliv prožít, změnit, 

prostě žít další den svého života přesně tak,

jak chcete pro a podle sebe...

Užijte si předvánoční čas,

co nejméně spěchejte,

vnímejte hlavně všechny hezké 

a ty nejobyčejnější věci kolem sebe,

protože bez nich by náš život zůstal napořád složitý

a zbytečně příliš smutný...

Pokud v životě spadneš,

tak vstaň...

Nezáleží na tom, co se stalo včera,

dnes máš další novou a jedinečnou šanci...

❤

Za zlatými obry...

 Letošní podzimní dny jsou jako od malíře,

když slunce pomůže,

je obraz podzimní dokonalosti úplný.

Mým Toulavkám proto nedávám moc prostor pro oddych,

byla by velká škoda, jim tu krásu neukázat.

Bohužel pro mě,

a tuhle moji zvláštní kroniku bytí, jsem zjistila,

že poslední dobou rychleji chodím než píšu,

kupí se mi moje toulání bez záznamu

a kámoš Google mi pořád připomíná,

že ani jeho obrázkový archiv není bezedný...

 

 

Navzdory tedy tomu, že nestíhám úplně přesně,

chci si sem přenést pár míst,

které stojí zato si tady ponechat navždy

a letošní výjimečný podzim zaznamenat.

Jedním z takových míst, kde jsem byla,

je tahle výjimečná buková alej,

která pamatuje pány na nedalekém zámku

a snad i vlky, které tomuto místu daly název.

 

 

 

 

 

Proto pojďte rychle, jen než slunce zapadne,

projít se kolem úžasných zlatých velikánů...

 

A tenhle obr?

 

  

Ten i znamení pro všechny,

co se jej odváží dotknout, zanechal...

 

 

 

 

 

 

Mmch. věděli jste,

ze uvnitř bukvic jsou semínka,

která když oloupete,

máte kdykoliv ty nejlepší oříšky do dlaně?

Zkuste je, až budete mít možnost

a bude vám jasné jako mně,

proč je vyhledává i tolik obyvatel lesa...

A teď ještě jeden plán tady mám,

ještě než se slunce úplně schová,

musím ještě seběhnout na jedno místo,

které tady prostě minout nemůžu...

 

 

 A tak rychle z Vlčího kopce dolů,

až tam, kde milovaná Oslavka moje zpívá...

 

 

 

Aspoň na chvíli u ní počkat,

na chvíli do sebe ten dokonalý zvuk nahrát

 

 

 

a do paměti tuhle podzimní krásu vyfotit zase na rok...

 

 

Přesně pro tenhle pocit,

pro ty obrazy,

 co pohladí nadlouho,

stojí zato si najít chvíli,

i v třeba úplně obyčejném dni

nebo v čase nebo pro něj, kdy nevychází nic,

kdy všechno se zdánlivě zdá tmavé.

Je zkrátka dobré mít v záloze třeba takové okamžiky,

kdy bylo všechno ještě v barvách...

 

 

A pak třeba i svět kolem nás,

se bude zdát aspoň na chvíli lepší a v pořádku,

přesně pro ten pocit výjimečnosti

a vděčnosti za tady a teď...

 

Děkuji tedy zase vám všem,

kteří jste si záměrně vyšetřili čas 

na chvíli zastavit se tady

a spolu se mnou se zase prošli tichem.

Snad se mi podařilo předat vám kousek té zlaté radosti 

a pocit barevnosti a klidu 

ve vás ještě i nějaký čas zůstane...

 

Ten, komu v duši svítí slunce,

bude vidět slunce i v ten nejtmavší den...

❤