Pod křídly holubů ...

 Dneska vás vezmu na jedno místo,

které je, troufám si tvrdit, v naší zemi hodně "profláknuté".

Spoustu lidí o něm slyšelo, četlo, vidělo na obrázcích,

ale mnoho lidí chtělo tady prostě jen tady být, 

třeba jen na chvíli a vyzkoušet...

Vyzkoušet na vlastní kůži,

co je pravda na tom, co se o tomto místě říká odpradávna...

Že mění pocity, myšlenky, 

že je tam to "něco" co nejde vidět, ale snad jen cítit.

a kdo ví, jestli všem...?

Takže jestli jste zvědaví jako já

a jestli vám bude přesto stačit jenom můj pohled,

zvu vás na výlet do středověku,

mezi kamenné zdi neobvyklé stavby,

náš cíl bude totiž nedostavěný chrám Panny Marie 

v Panenském Týnci.

Přiznám se, už dopředu jsem byla asi ovlivněná velmi podobným místem,

ve kterém jsem měla možnost vícekrát stát

a vyzkoušet si tam,

že v moravském klášteře Rosa Coeli v Dolních Kounicích,

tyto zvláštní energie prostě jsou,

možná proto jsem chtěla obě místa porovnat

 a na vlastní kůži zažít,

jaké to bude tady v Čechách ...

Chtěli jsme si místo vychutnat sami, 

takže stačilo překonat sobotní neochotu brzy ráno vstát

a hodinku od nás jsme vystupovali brzy ráno před parkem plným kaštanů,

které překrývaly torzo kamenných zdí až do nebe...

Byli jsme tam vážně sami,

tedy skoro,

jen já, můj muž 

a desítky holubů,

kteří si vybrali zdejší zdi za svůj domov

a celou dobu nám kroužili nad hlavou.

Chtěli jsme využít samoty

a šli jsme rovnou dovnitř,

kde se otevřel hlavní prostor sloupoví...

Až na místo, kam asi míří všichni,

do středu hlavní lodi 

a tam zůstali jen tak v obětí stát

a prostě jen pár minut byli...

Nevím, asi budu jiná,

protože jsem necítila přesně to,

co o tomto místě říkají průvodci,

že se zde kříží dvě silné léčivé pozitivní zóny,

a přináší náhlý nával pozitivní energie

a dobré nálady,

ale se zavřenýma očima

jsem výjimečný, ale "svůj" vnitřní pocit ucítila

a možná i uslyšela...

Každopádně, 

když se třeba zahledíte k nebi,

dokážete se odpoutat od okolního žití

a vnímáte jen tento prostor,

věřím, že výjimečnost, ať už jakoukoliv, ucítí každý,

kdo je tomuto prostoru otevřen...

Jen dle mého názoru není nutné zapisovat cokoliv do těchto zdí,

není nutné ničit tuhle výjimečnou kamennou stavbu,

i když některá data jistě výjimečná jsou,

abychom si zapamatovali,

nebo spíš tyhle zdi nás...

Ale zase jde jen o náš pohled

a já si chtěla tohle místo zachovat bez negativních emocí,

takže se teď chvíli dívejte snad víc mlčky se mnou

a zkuste vnímat jen obrazy před sebou,

jak jsem se snažila já

a třeba uslyšíte i to šustění holubích křídel nad hlavou...

Nebo ucítíte slunce,

co vytvářelo ranní stínovou hru na kamenných zdech,

od kterých jsem nemohla odtrhnout oči zase já,

jen dotknout se...a pohladit věčnost...

I když jsem na začátku čekala monumentálnější stavbu,

jsem moc ráda,

že jsem tam byla,

že jsme tam uprostřed v tichu společně stáli 

a že jsem prožila to svoje vnitřní  "něco",

pro které mělo smysl jet až sem.

Navždycky pro mě tohle místo zůstane místem,

kde pod širou oblohou můžete uslyšet šustění holubích křídel

a jejich koncert ze všech stran

a jako bonus si můžete chytit i vlastní peříčko padající

 z nebe jako památku,

stejně jako třeba na Moravě...

Takže za mě:

stojí za to, tohle místo vidět a prožít si zde ať už cokoliv,

v tomto Chrámu holubím...

Lidský život se neměří počtem našich nádechů,

ale počtem momentů, které nám vezmou dech...

❤