Zastavení na Žluťáku...

Včerejší den jsem téměř celý strávila v Brně...

Dopoledne jsem si připadala skoro jako kavárenský povaleč,

nikam jsem nespěchala, v klidu jsem si prošla všechny vánoční trhy bez lidí

a čas jsem měla i na oběd a kavárnu- sama...

Už jste někdy zašli sami do kavárny?

Já snad dvakrát v životě... zvláštní pocit...

nikam nespěchat, zvlášť v tomhle předvánočním čase,

zajít si do obchodů pro pohlazení na duši,

žádné fronty,

žádné běsnění po dárcích...

Taky jsem se potřebovala v klidu naladit na odpoledne,

kdy jsem měla před sebou setkání,

zvláštní, výjimečné, po čase, navíc na velmi zvlášním místě...

Jeli jsme na adventní koncert Ladi Kerndla a jeho hostů,

kdy nejdůležitější bytostí tam pro mě stejně byla kamarádka Věrka,

kterou většina zná z blogu Carolina Mia .
Díky ní jsem objevila tenhle blogový svět,
o kterém jsem do té doby neměla vůbec tušení...

Jeli jsme na zvláštní místo v Brně, které i pro Brňáky znamená otazník, strašák pro všechny-

naší cílovou zastávkou byl Masarykův onkologický ústav v Brně- na Žlutém kopci,

místní mu neřeknou jinak než Žluťák.

Od doby, kdy jsem sem jela poprvé v životě, uběhly tři roky...

Přesně tolik let uběhlo od doby, kdy díky péči a zlatým rukám tehdejších lékařů,

dostala Věrka právě tady druhou šanci na život...

V té době jsem se osmělila a nabídla jí setkání,

poprvé, právě zde, na půdě nemocnice,

kde linka mezi životem a neživotem je krehčí než kdekoliv jinde...

A tak když jsem nyní seděla v aule hlavního pavilonu

a poslouchala největší hity Ládi

a viděla v rukou Věrky její knížky,

uvědomila jsem si tam spoustu důležitých věcí...

Když Věrka děkovala za šanci na život,  kterou tady dostala, i když zdravá už nikdy nebude,

i přes to, děkovala a byla vděčná, za každý den, který je pro ni od té doby darem, přesně jak říká...

Díky této šanci dnes může psát, fotit, vydávat kalendáře 

a být se svojí rodinou, která je pro ni vším...

Vůbec to není samozřejmá věc,

což si uvědomíte až v tváří tvář třeba tomuto místu a lidem, které potkáte...

Že přesně jak řekl Láďa, je důležité si vážit každého dne, který nám je dán

a když přijde nemoc, nikdy, za žádných okolností se nevzdávat.

Život stojí za to žít

a kdo má vůli, vždycky je naděje...

Oni dva jsou toho živoucím důkazem...

Byla to úžasná hodina v setmělé hale nemocnice,

kde vedle sebe seděli zdraví i nemocní a chtěli obyčejně potěšit...

Nakonec jsem si ale uvědomila zvláštní věc, kterou nějak nemůžu dostat z hlavy...

Že my jsme mohli potom svobodně odejít kamkoliv jsme chtěli,

 ale ti v županu, šli znovu bojovat, prát se s osudem a věřit v naději...

Spravedlnost nebo nespravedlnost?

Kdo určuje, kdo ano a kdo ne?

Moc bych si přála,

aby někdo, nebo něco zařídil, vymyslel, 

aby jednou všechny nemocnice byly prázdné

a nikdo na žádném koncertě nemusel sedět v nemocničním županu

a všichni vždycky mohli odejít jenom domů...

Nechci, aby tento můj příspěvek vyzněl pesimisticky.
Jen jsem si díky této výjimečné akci v tomto předvánočním čase uvědomila,
že je jen jediný dárek na světě, který někteří máme u sebe a mnohdy si ho nevážíme
a skutečnou hodnotu ucítíme, až o něj přijdeme.
Zdraví je totiž nad všechny dárky světa a to nejen o vánocích.
A proto bych ho vážně ze srdce přála pro všechny...

Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život.

❤