Ucítit klid ...

Jsou místa, která minete,
jsou ale i ta, která minout prostě nemůžete...

Přesně jako to,

které mám ve svých přáních v mapách uložené už rok...

Ale až dnes byl z mnoha důvodů ten den,

kdy jsem rychlostí blesku opět nalistovala správný směr

a pak se jen nechala vézt...

 Původní záměr bylo vidět ve volné přírodě zase spoustu konikleců,

které v tento čas kvetou...

Vlivem okolností bylo nakonec vlastně úplně jedno,

že zvonečky, kvůli kterým jsme sem jeli, byly už odkvetlé.

Neměla jsem příliš mnoho času,

abych si uvědomila,

že dnes tady nejde vůbec o to,

co bylo původním přáním mým,

ale co si přeji a hlavně budu ještě přát tentokrát vůbec ne pro sebe...

Moc jsem si přála, aby cokoliv co uvidím,

co nás na neznámém místě čeká,

nakonec potěšilo hlavně toho,

kdo mě doprovází...

Není nic horšího na světě,

než když stojíte vedle někoho,

 kdo se dívá stejným směrem, ale vlastně ani vidět nechce,

protože už ani nemůže...

Když celý svět náhle ztmavne,

není energie, všechno co by mohlo být viděno, zmizelo...

A tak rychle není ani nic, co by vás napadlo, 

že může právě teď a rychle pomoct

a navíc víte, že úplně, úplně všechna slova jsou navíc zbytečná...

Tak potom zbývá už snad jen to,

co zabralo zatím vždycky,

od srdce a upřímně si přát,

ať pomůže něco,

co bude nezávisle na mně a mé vůli...

Přála jsem si tedy hned uvidět jaro v té nejdokonalejší 

a nejčistší podobě

a všechno, co jsem kdy viděla nejraději.

To, aby oči viděly jasněji,

aby se tep zpomalil,

aby rychlý svět kolem zmizel,

aby se čas skoro zase zastavil...

Zjistila jsem,

že člověk si vlastně spoustu bolestí a trápení 

způsobuje sám,

myšlenkami, které se stále opakují,

utkvělou představou, 

že si každý musí vždycky pomoci sám

a uvolnit bolest, zklamání 

a vyslovit svoje nejniternější přání,

je tak někdy nejtěžší úkol...

Když si ale člověk dovolí

tu nejobyčejnější věc

a povolí si ve svém vnitřním zákazu,

může konečně najít tu nejlepší věc,

ten nejúčinnější lék,

zažít totiž úplně obyčejný pocit klidu...

Když si sednete do trávy,

přivřete oči

a v tichu i na pár chvil

jenom srovnáte dech,

přestanete tlačit na myšlenky,

které stejně neovlivníte

 a prostě a obyčejně jste...

Jde o ten pocit,

všechno pustit,

aspoň na pár okamžiků si to zase dovolit 

a upřednostnit oči před myšlenkami...

A pak v kombinací s tím, co před sebou spatříte,

ucítíte to,

co marně třeba nějaký čas hledáte,

co už ani nevíte jaké je...

A pak třeba uvidíte nekonečno 

a pocítíte závan klidu,

toho nejlepšího pocitu na světě,

i v čase nejistot,

náznak klidu a pokoje

tam uvnitř u srdce...

Přeji nám všem,

ať nikdy neztrácíme naději v těžkých dnech,

že může být zase dobře,

že vždycky je možná cesta ze tmy,

stačí si ji nezakázat,

stačí si přát pro sebe tu správnou,

pokud ji známe

anebo se chytit ruky vedle vás,

která vám ochotně a kdykoliv pomůže hledat

třeba i tu správnou společnou cestu klidu pro vás oba.

Aby vám klid a pokoj už nikdy nezmizely

a dva světy se zase v klidu protnuly,

protože dva jsou přece navždycky víc než jeden...

Nejlepší místo na zemi je náruč někoho, 

který vás zná lépe než vy sám,

kdo vás pouze nechytí,

ale obejme vás a bude vás pevně držet v dobrém i zlém,

dokud vy sám budete chtít...

❤