Toulavkou blátivou ...

Dneska vás vezmu s sebou na jednu rychlíkovou Toulavku.

Když mám volný den,

aspoň jeden z nich věnuji tichu a vyšlápnu alespoň za humna.

Občas, tedy skoro vždycky se rozhoduji z minuty na minutu,

tentokrát byl pokynem ke startu jediný pohled z okna,

kde konečně ustál dopolední déšť.

Věděla jsem, že prostě nezmoknu

a moje Toulavky mi jistě trochu toho bláta odpustí...

Vyběhla jsem nejbližší cestou k lesu,

skoro na jistotu jsem šla ke každoroční zastávce 

za prvním jarním pohlazením...

Tahle bílá jemná krása je pro mě každoročně zázrak,

bílé ostrůvky uprostřed dubového listí...

Ještě zkontrolovat nebe nad údolím z dálky

a pak už cestou lesní,

kolem spousta stejných stromů

a přesto každý jiný...

Tímto úvozem jsem šla snad milionkrát
a taky jsem ho tady mockrát fotila,
tentokrát to byla ale taky změna,
malinko klouzačka,
ale zdárně jsem nakonec došla až do údolí i tak.

Když jsem stála na další povinné zastávce na lávce přes Bobravu,

přemýšlela jsem, kolikrát i tady jsem už stála

a kolik vody mezi tím, pod ní uteklo...

Tu pravou bahnitou atmosféru jsem nakonec zachytila

a zjistila jsem, že ani takové obrázky vlastně taky nemám...

Když se nade mnou začaly stahovat další mraky

a vítr zase sílil,

přemýšlela jsem nad tím, kolik lidí by asi takovou cestu rovnou vzdalo,

nebo kolik by pokračovalo s jistotou dál, jako já...

Došla jsem do fáze,

kdy pro mě asi neexistuje špatné počasí,

snad jenom nevhodné oblečení

a pokud chci vyjít,

nic na světě mě asi nezastaví.

Navíc vím jistě, 

že mě na cestě vždycky něco nového a snad i přímo pro tu chvíli,

pro ten okamžik, kdy jsem tam já, čeká...

Přesně jako právě tady,

já letos poprvé uslyšela v tom větru,

v tomhle zachmuřeném počasí Skřivánka.

Byl tak vysoko, že uvidět pro moje bolavé oči ho bylo nemožné,

ale koncert mi dopřál a zcela privátní.

A tak jsem tam stála a děkovala do mraků,

za sílu okamžiku,

která mi byla dopřána...

Tento jedinečný zvuk, který je pro mě synonymem příchozího jara,

je snad i znamením něčeho nového v co doufám,

sílu nových začátků...

Před sebou jsem pak měla poslední kus cesty,

kdy jsem svoje Toulavky vážně nešetřila

a zase mi proběhlo hlavou,

kolik lidí by polní cestu po dešti raději vzdalo?

Ale já jsem prostě nemohla,

mířila jsem na další koncert v tichu,

chtěla jsem totiž ještě nutně slyšet zurčení jarního potoka...

No řekněte, i beze zvuku musíte ten klokotavý a zvonící hukot slyšet

a to mrazivé vlhko cítit...

Přede mnou byl poslední lesní kopec směrem k domu

a přesně v okamžiku,

kdy na nic nečekám, tak přesně tehdy ještě většinou něco na mě čeká,

stejně jako tady...

Tak schválně, viděli jste někdy podobné choroše?

Malinko mi tihle brčáloví krasavci připadali jako z jiné planety,

ale pro mě byli dokonalí, výjimeční, jedineční...

Vím, asi jsem pro mnohé divná,

ale došla jsem do životní fáze,

kdy mě potěší maličkosti

a snažím se je nejen zaznamenat, ale být za ně i hodně vděčná.

Vždyť život se skládá z maličkostí,

které buď zaznamenáme nebo promarníme.

Volím první možnost,

kdy pár maličkostí může dohromady znamenat nakonec spoustu radosti...

Příliš mnoho myslíme

a příliš málo cítíme.

Je ale jen a jen na nás, 

zda změníme zaběhnuté...

❤