Když jsem včera ráno nasedala do ranního autobusu,
krom toho, jakým směrem jedu a že mám objednané slunce nad hlavou,
nevěděla jsem vůbec nic...
Dokonce chyběla i radost, jakým směrem jedu,
jediné, co jsem věděla bezpečně, že právě tenhle den, musím zase někam,
kde tuším klid a dokonalé obrazy,
co povedou moje myšlenky správným směrem
a pohladí tam, kde mají, snad v pravý čas...
A tak jsem nakonec otočila na poslední chvíli svůj cíl za start
a vystoupila tam, kde jsem svoji tůru chtěla končit...
Ale všechno se děje z nějakého důvodu a nakonec jsem za to byla vděčná...
jedinečném chráněném území, které nikde jinde podobné nejde najít...
Hned na začátku na mě čekal bonus- viděla jsme poprvé v životě Sysla...
Koukl na mě, možná, aby mě přesvědčil, že moje volba byla správná
a tahle cesta bude pro mě zase výjimečná...
Poprvé v tomto dni jsem se usmála a začala vnímat tu krásu kolem,
meandr Jihlavky, co vytvořila v údolí Čertův jazyk,
nekonečné pláně rozkvétající krásy, co ani Dukovanské věže nedokážou pokazit...
A pak už jsem cestou sestupovala k řece,
v té kráse zelené, která navždycky pro mě zůstane tou nejhezčí barvou na světě,
stejně jako tohle období, kdy všechno voní a je čisté,
stejně jako květy bílých trnek a planých třešní...
Šla jsem kolem řeky a pak zase cestou pro kamzíky nahoru do skal,
abych pak zase sestoupila dolů aby mi zase společnost dělala jen bublající voda...
Poseděla jsem taky na splavu, kde by mě ale zpívat nenapadlo,
protože bych tu úžasnou píseň řeky nedokázala narušit...
Dál jsem pak šla klikatou cestou v zeleni podél rozeklaných skal,
kde se Peklo říká, ale pro mě byla tahle cesta Rájem...
Míjela jsem i louky s hrstkou chat, které má tady někdo určitě celý život za odměnu,
protože v tomto místě, to ani jinak nejde...
A pak už jsem zase bublání vody nechala hluboko pod sebou
a vydala se cestičkou až tam,
kde jste výš než větve stromů,
kde slunce se jde skoro dotknout,
kde slyšíte jen svůj dech a tlukot srdce,
kde můžete zastavit čas...
Tak přesně sem, na tohle místo jsem potřebovala dojít,
sem, uprostřed ticha, daleko od obyčejného žití,
kde společnost mi dělaly jen ještěrky,
zpěv ptáků a hluboko pode mnou dole hučící řeka ...
Slyšíte to ticho?
A já tam seděla a myšlenky mi plynuly hlavou, rovnaly se správným směrem
a na chvilku se myslím i můj život skoro zastavil...
Jen jsem tam seděla na horkých skalách se sluncem vysoko nad hlavou
a dvě hodiny obyčejně byla...
Myslím, že právě tohle místo pro mě navždycky zůstane mým místem sdrcovým
a to jsem nevěděla, že doslova...
Když jsem se posledním pohledem loučila s tímto místem a chtěla odejít,
tak na mě čekalo překvapení...
Jako by je tam někdo položil...Určitě bylo ale pro mě, věřím tomu,
takže jsem si je navzdory velikosti a dlouhé cestě do cíle, prostě vzít musela...
Byla jsem pak ještě na dalších místech, kde skály žhnou
a rostou pokroucené borovice možná stovky let...
A pak jsem ještě jedno výjimečné místo míjela,
zdravé stromy někdo označil čísly, co můžou znamenat cokoliv...
Třeba jako tyhle dvě, co mi byly nejblíž a v hledáčku jsem je nenáhodně uviděla hned,
čísla, co jsou ty moje...
Potěšila jsem se úžasnou cestou v zeleni
a ukrajovala kilometry do cíle,
kde se se mnou loučil vysoko nad hlavou skřivan a obrovské bílé koule podél cesty...
A já v cíli věděla, že jsem dneska udělala každý krok na téhle dlouhé cestě správně,
že jsem si krom opálené tváře, odnášela i srovnané myšlenky v hlavě,
že mě bylo prostě obyčejně skvěle,
že mi tenhle, pro mě výjimečný den, budou navíc připomínat desítky obrázků,
co si v sobě uchovám navždycky...
Jsem šťasná, že tahle cesta s nejasným koncem,
byla nakonec jednou z nejhezčích, kterou jsem kdy šla a vy teď se mnou...
Snad jsem trochu toho klidu a jarně - letní krásy přenesla i na vás.
Moc bych si přála, sobě i vám, aby jsme nikdy v životě žádnou cestu dopředu nevzdávali,
aby všechny cesty končily tam, kde to pro nás bude nejlepší,
aby všechny další dny zůstaly co nejvíc šťastné...
Nepřestávej věřit ve všechno krásné,
věř v slunce, i když zapadne,
věř v jaro, i když pomine...
❤
