Nikdy jsem si moc neuvědomovala svůj věk,
spíš jsem možná záměrně nepočítala roky,
snad víc jen mezníky v životě...
Asi od devatenácti jsem žila skoro doteď na tříletky ;-).
Bylo to přehledné, ani graf a ani dovolenou v Jugoslávii,
jako v Básnících, jsme pak ale ani nakonec nepotřebovali...
S tím je spojené i to, že svoje narozeniny nijak výrazně neslavím,
protože k tomu, abych byla vděčná, že jsem na světě,
je málo oslavovat jen jeden den v roce.
Navíc nejsem nijak náročná a po žádných materiálních dárcích od dob,
kdy jsem vstoupila mezi dospěláky, ani netoužím.
Miluji svoji rodinu a přátele a to mi ke každodenní oslavě toho,
že jsem a že je mám a že se máme, bohatě stačí.
Bohužel oni moje nadšení z toho, že raději dárky dávám
a žádné nepožaduju, už tak moc nesdílí.
Chápu, že vymýšlet dárek pro někoho, kdo pokaždé opakuje:
"Nechci nic, vždyť všechno mám", je pro ně jistě utrpení,
Já už jiná ale vážně nebudu a navíc, není nakonec nad to,
když dostanete vše vážně jako dárek, tedy neplánovaně a nečekaně.
Ty nejkrásnější dárky jsou navíc ty, co nejdou nikde koupit....
A co teprve překvapení, která nečekáte vůbec,
když se někdo prostě a jednoduše přesně trefí,
co máte nejraději a co byste si nikdy ani nevysnili.
Třeba jako pro mě, kytka objednaná přes půl republiky....
To pak zíráte a pak jen brečíte,
že jsou na světě tak skvělé bytosti,
které vytuší a umí se trefit
a vymyslí poslat RADOST...
A uvědomíte si, že stačí málo a svět je hezčí
a že slavit by se mělo všechny dny a pořád,
a jde to i bez velkých a drahých dárků,
vždyť na světě je táááák krásně
a to nejen o narozeninách ...
A tak nám všem ze srdce přeju, ať každý den je jako ten narozeninový ...
