Proti proudu ...

Dnes další výlet za zvukem vody...

Tentokrát ale za proudem větším,

podél řeky, nám nejbližší... řeky Oslavy...

Cestou pro pěší, pro kolo i brusle, pro všechny , kteří míří do jarní zeleně a ticha, 

stejně, jako v poslední době já...

Cestou ještě se zastávkou na kolejích, které už skoro nikam nevedou...

Dál  podél mokřin, které jsou vidět jen tohle letošní aprílové jaro...

Až ke splavu, který je krom zpěvu ptáků, pro mě tím nejlepším zvukem...

 Posečkat chvíli na břehu, chci si zapamatovat ten jedinečný zvuk zurčící vody po kamenech...

A jako bonus-shora tuhle krásu, dnes zalitou sluncem,

 hlídá modrá vzácnost...

 
 Ledňáček- prý tady ještě nějací jsou, popravdě, moc tomu už nevěřím,
 moc se toho změnilo, moc vody odteklo...

Ale jednou, kdysi, jsem to štěstí měla v našem údolí,

tam, kde to mám nejraději...

Když jsem byla malá, mihl se mi nad hlavou a v celé parádě zapózoval ještě nad potokem...

Byl přesně takhle krásný, jako tento...

Chvíle okamžiku, která mi dneska vyběhla při pohledu na tohoto krasavce nad splavem...

Možná, že právě takto mysleli i ti, kteří tuhle cestu, sochu u splavu i tyhle řádky tady nechali...

Skvělé místo, dobíjecí elektrárna pro moji mysl a vůbec pro všechno...

Jako bonus na závěr dne, před čarodějnou nocí a jako start do májových dní,
jsem dala ještě pohled na rozkvétající jabloně a šeříky v naší zahradě...

 

 Místo líbání pod třešní, mě totiž čeká zítra celodenní směna v práci...

Tak třeba se bude počítat i pusa o nějaký den dřív a to,
že jsem té rozkvetlé kráse byla v předvečer prvního máje aspoň tak blízko...

K prameni života ...

Cestou kolem rybníka,

co starý vodník hlídá...

Cestou lesní, míjím tu nejzelenější zelenou...

Ochutnávám první Zaječí salát, jak mu říkala moje zlatá babička

a já ho od té doby vždycky, na její památku, zjara znovu ochutnávám...

Je spousta věcí jiných, ale ta chuť naštěstí zůstala...

Zavřu oči a jdu s ní zase za ruku cestou lesní,

stejně jako dnes, jen ona tu už roky není...

Jdu dál přes louky, z nichž se můžu skoro nebe dotknout...

Kolem majestátních smrků,

co se ztrácí v mracích...

Cestou v tichu,

až tam, kde pramen živé vody vyvěrá

a malí bobříci pramen Bobravy hlídají...

Ze země, z mechu,

už možná staletí...

Pořád stejně,

jen zrcadlení slunce se tu mění...

Sedím v tichu a vychutnávám si ten pocit, teď a tady...

A přeji si...

Kéž by prosbu lesa vyslyšeli všichni,

nejen ti, kteří zavítají sem,

ale vždycky a všude...

Aby za pár let, bylo kam chodit a z čeho brát,

kde dočerpávat energii v tom obrovském

lidském mraveništi...

Za aprílovým počasím ...

Když jsem v minulém příspěvku psala o tom, 

že občas umím poručit i větru, dešti,

netušila jsem, že je to vážně jen výjimečně...

Poměrně brzy jsem se přesvědčila,

že pořekadlo o aprílovém počasí sedí úplně přesně...

Dnes jsme se vydali kousek od nás cestou do polí,

směrem na vyhlášenou lokalitu chráněných rostlin a živočichů nad řeku Jihlavu...

   

 I když teploměr ukazoval necelých deset stupňů,

sluníčko se nejdřív snažilo...

Dokonce jsme našli i celé louky Konikleců 

a bíle rozkvetlé Hrušně polničky - které rostou asi taky jenom tady...

Bohužel teplomilné ještěrky se v deseti stupních vážně neukazují,

takže na ty si budeme muset zajít počíhat jindy....

Ale našla jsem fotky, které jsem pořídila před nějakým rokem zpět, 

jen asi o 10 km vedle,na Mohelské stepi, kam letos taky určitě zavítáme...

Bohužel ty kopce bílých mraků, které nám dělaly společnost nad hlavou po celou cestu,

se postupem času změnily na černou plochu

a přišly i kapky jako dvacetikoruny,

které se změnily i na chuchvalce sněhu,

takže apríl, se vším všudy...

Takže rychle ještě poslední fotky kytek, které jsem taky neviděla ještě nikde jinde

a pak už otočka a zase zpět k autu...

Ale protože jsem si zase moc přála, abych mohla ještě cestou zpět vyfotit jednu starou hrušku,

která tu stojí pro pocestné určitě spoustu let,

i nebe se snad smilovalo a černé mraky jsme nechali nakonec za námi

a hrušku u cesty jsme míjeli zase už s modrou oblohou nad hlavou...

Takže až na to, že díky dešti mám zase víc kudrnaté vlasy

a možná abych uchránila foťák, trošku míň fotek než obvykle,

ale jsem zase o jedno výjimečné místo v myšlenkách bohatší...

Krásné jarní dny přeju,

ať už bude rtuť teploměru ukazovat jakoukoliv hodnotu,

nevzdávejte to...